Pánská jízda 2014 v Českém Středohoří
Závěr expedice: „Autem po smírčích křížích“

Jestliže jsme si první tři dny naší expedice neměli stran počasí celkem na co stěžovat, v neděli nám nebesa dopřála od rána tolik deště, že jsme plány na výpravu na Helfenburk hodili za hlavu a vydali se autem do Roudnice nad Labem, kde jsme si užili pěkné dopoledne v Galerii moderního umění, a za půvaby a tajnostmi východního Českého středohoří jsme se vydali, až když se počasí „umoudřilo“. Itinerář v konečné podobě, jakou mu dal Rudolf, nastínil následující program lakonicky: „Autem po smírčích křížích v okolí Kravař a jinde podle pokynů Jirky Linharta,“ čímž mi dal poměrně volnou ruku a zbytku výpravy sebral možnost jakékoli kontroly nad mým činěním.  Že mě mí kolegové nezbili, dokazuje, že jsem se s tvorbou programu popasoval nejspíš dobře.

Kamenný kříž na úpatí Sedla

Pamětní kříž Christofa Kastnera

Podle původního itineráře, který počítal s ubytováním v Habřině u Úštěka, měl být kamenný pamětní kříž na katastru obce Horní Chobolice první zastávkou při výstupu na Sedlo, který jsem plánoval právě z Horních Chobolic. Jenže nakonec jsme místo v Habřině bydleli v Náčkovicích, na Sedlo jsme tím pádem vystupovali od jihu, Horní Chobolice se octly mimo trasu a kříž jaksi „v záloze“ pro případ, který nastal právě v neděli.
Nevelký pískovcový kříž stojící v lese necelých půl kilometru od horního okraje obce a asi 40 metrů od neudržované lesní cesty vedoucí kamsi k Srdovu nakonec nebylo zas tak těžké najít. Měli jsme docela dobrý plánek i s fotkou místa, kde stojí, věděli jsme tedy, kdy a kam se koukat, a díky Rudolfově bystrozrakosti jsme ho viděli už zdálky. Nevysoký pískovcový křížek s nápadně malými rameny (62 x 55) byl postavený na památku Christofa Kastnera, který tady někde v roce 1680 našel svou smrt. Dá se tak skoro s určitostí soudit podle německého nápisu „1680 CHRISTOF KASTNER IN GOT ROHET HIE“ vyrytého na čele kříže.
Abychom aspoň kousek z původního itineráře realizovali, zajeli jsme pak do obce Ostré, necelé tři kilometry východně od Úštěka, nad kterou se tyčí vrch Kalvárie, výrazná dominanta celého okolí Úštěka se zdaleka viditelnými třemi „kostelíčky“, ke kterým vede strmě stoupající křížová cesta zakončená monumentálním schodištěm. Kdysi jistě krásný a pečlivě udržovaný poutní areál, připisovaný baroknímu staviteli Octavio Broggiovi, prošel sice v posledních letech částečnou rekonstrukcí, ale pořád ještě je v dost neutěšeném stavu. Svoje lepší časy už má za sebou a na ty příští si nejspíš ještě dlouho počká.

Nálezy v Janovicích

Brzdový kámen na silnici u Janovic

Pro návrat domů jsme v pondělí s ohledem na nutkavou potřebu vrátit asi sto pivních lahví, kvůli kterým jsme se pomalu nedostali do auta, zvolili okliku přes Verneřice, kde Rudolf ve vietnamské samošce ty flašky proměnil za přece jen skladnější oběživo. Do Kravař jsme tím pádem přijížděli od severu po silnici II/263, při které před Janovicemi stojí zajímavý kámen, evidovaný v katalogu „Kamenných křížů Čech a Moravy“ pod číslem 2366. Víc jak dva metry vysoký, směrem vzhůru se zužující  čtverhranný pilíř má v horní části vytesaný negativní reliéf latinského kříže a pod ním těžko identifikovatelný reliéf, který se tak trochu podobá banánu. Náš přítel Jarda Dietl jej považuje za tzv. „čubu“ což je zkomolenina z německého die Scheibe, správně česky se tomu snad říká nákolník. Jedná se o jednoduchá zařízení, kterými se v příkrých sjezdech podkládala kola povozů, které se tak po vozovce smýkaly větší plochou a neničily ji tak, jako před zavedením této techniky, kdy se brzdilo tak zvaným „zamykáním kol“. Používání „čub“ bylo v Čechách od roku 1747 povinné a kameny, upozorňující vozky na tuto povinnost na vybraných úsecích, jsou vlastně vůbec prvními příkazovými dopravními značkami na našem území. Vzhledem k tomu, že kámen stojí před poměrně prudkým sjezdem do Janovic, nemůže jít o nic jiného, než právě o takový brzdový kámen.

Smírčí kříž v Janovicích

O kamenném kříži, který by podle popisu v katalogu měl stát „150 metrů od vodárny severně od Janovic na křižovatce starých cest,“ jsme si mysleli, že najít ho bude brnkačka, ale šeredně jsme se zmýlili. Problém byl už na samém začátku, neboť cesta ze vsi k vodárně vedla přes jakýsi hospodářský objekt, který si nový majitel po privatizaci oplotil, a nám nezbylo, než vydat se k vodárně zarostlou polní cestou odbočující ze silnice asi kilometr nad obcí. Druhý problém se vyskytl přímo na místě, neboť místo ke staré vodárně jsme došli ke staveništi nové. Staveniště sestávalo z asi půlhektarové díry v zemi, kolem níž, jak už to v našich končinách chodí, byl les široko daleko rozrytý a zabordelený. Poněvadž jsme nevěděli, jestli ten kříž má být 150 metrů nad nebo pod vodárnou, bloudili jsme tím lesem v rojnici tak dlouho, až kříž objevil ten, který s tím měl nejméně zkušeností, tedy Vláďa řečený Dědýs. Uvidíme, jestli ho tenhle jeho první úlovek v životě nakopne tak, jako mne nakopl kdysi před lety objev křížku u Dvorku na Chebsku…

Kamenný kříž v Kozlech

Pánská jízda zkoumá kříž v Kozlech

Bezesporu nejsnadnější úlovek dne a možná roku, stačilo držet se důsledně mapy, na které je zakreslen na konci silnice vedoucí osadou ležící na jižním úpatí vrchu Kozel (598 m). Jeli jsme tou cestou, širokou místy tak akorát na rozpažení, až tam, kde končil asfalt, kříž se na nás usmíval o nějakých 20 metrů dále při lesní cestě navazující na silnici. Necelý metr vysoký kříž s reliéfy tří dalších křížů na čele byl podle místní pověsti (zaznamenané Dreyhausenem) postavený na památku jakéhosi šílence, který se vsadil, že na koni vyjede třikrát na kopec a zpátky, a když se po třetí vracel, spadl a zabil se.

Tři zářezy v Dubé

Křížový kámen v loklitě "Na Sekerce" v Dubé

Složité nebylo ani hledání kamenného kříže a dvou křížových kamenů na katastru města Dubá. Nejprve jsme si vyfotili robustní křížový kámen se zahloubeným reliéfem latinského kříže na čele, který stojí při silnici II/260 na Tuhaň asi kilometr od středu města těsně před odbočkou na polní letiště hravě „Na Sekerce“. Snadný úlovek, byl vidět už zdálky z auta.

Trochu hledání si vyžádal nízký kamenný kříž, zasazený do podezdívky oplocení zahrady u jednoho z domů při silnici I/9 (v dobách, kdy Dreyhausen pořizoval dokumentaci, se jmenovala Melniker Straße). Mysleli jsme, že trkne do očí, a taky by nejspíš trknul, kdybychom šli pěšky. Jenomže z auta tak snadno vidět nebyl, nakonec jsme se museli otočit a jet tou dlouhatánskou ulicí zpátky, až ho Ruda zahlédl přikrčený za jakýmsi živým lotem, který v tom místě odděloval chodník od vozovky.

Poslední úlovek - Michal a Ruda u křížového kamene v lese Šibeníku

Posledním úlovkem toho dne byla pečlivě opracovaná, nahoře zaoblená kamenná deska s konturami latinského kříže vyrytými na obou stranách, stojící v nízké roklině v řídkém lesíku Šibeník severozápadně od Dubé při silnici na Dřevčice. Kámen byl v roce 2001 poškozený vandaly a do Šibeníka se vrátil až o deset let po opravě, která na první pohled ani není vidět.

V Dubé Pánská jízda 2014 prakticky skončila, na cestě k domovu se už neudálo nic, co by stálo za zaznamenání. Odjížděli jsme z kraje, který jsme ani zdaleka neprozkoumali tak, jak by si zasloužil. Navíc tu za námi zůstalo pár „pomníčků“, kvůli kterým bych se rád do oblasti kolem Úštěka ještě někdy podíval. Nejenom „Mečový kámen“ u Kravař nebo kříž vytesaný ve skály u Panské Vsi, které byly daleko od tras, po kterých jsme se pohybovali, ale třeba i dva vzorně udržované silniční milníky v Mukařově, zdevastovaný barokní areál bývalého kláštera v Konojedech a mnoho dalšího. Takže raději „nashledanou“ než „sbohem“.