Jestliže nás ve čtvrtek při našem traverzu po hřebeni Sedla doprovázela sychravá mlha, tak při páteční „odpočinkové“ túře ze Zahrádek do Stvolínek nám počasí ukázalo příjemnější tvář. Přestože se krajina kolem nás utápěla v lehkém oparu, který znepříjemňoval focení, nad námi svítilo slunko a bylo tak teplo, že jsem polovinu cesty absolvoval v tričku. Čekalo nás ten den několik překvapení, některá příjemná, jiná už méně, ostatně tak už to v sudetských krajinách chodívá.
Pozdrav z první republiky
Kilometrovník 82 v Zahrádkách
První překvapení nás čekalo už na cestě od nádraží v Zahrádkách, kde jsme nechali auto, do centra obce k zámku. Na hranici zastavěné části obce nás jako „pozdrav z první republiky“ vítal slušně zachovalý kilometrovník vzor 1933 s číselným údajem 82. Silnice procházející Zahrádkami má dnes číslo 15 a vede z Mostu přes Lovosice a Litoměřice do Zahrádek, kde se napojuje na silnici č. 9 z Prahy přes Českou Lípu do Rumburka. Za první republiky se v Zahrádkách (tehdy ještě Novém Zámku) křižovaly dvě silnice, hlavní státní silnice z Prahy přes Mělník a Českou Lípu do Rumburka (na úřední mapě z roku 1937 pod č. 43 jako „Rumburská“) a spojovací státní silnice z Bělé do Kravař. Kilometrovník s číselným údajem 82 stojí na travnatém náspu silnice I/15 asi dva metry od vozovky, z logiky věci vyplývá, že sem byl buď přemístěný z původního stanoviště, nebo že, pokud stojí na svém původním místě, byla přemístěna silnice. Pokud to někdo může upřesnit, budu jen rád…
Zámek v Zahrádkách
Zdálky vypadá zámek jako nový
Ozdobou obce Zahrádky byl po staletí rozložitý „Nový zámek“, který tu na místě původního renesančního sídla Vartemberků ze 16. století nechal do barokní podoby přestavět Albrecht z Valdštejna, jenž zámek koupil jako konfiskát v roce 1623. Honosná čtyřkřídlá dvoupatrová budova s kulatými nárožními věžemi a mansardovou střechou z konce 18. století přešla po Valdštejnově zavraždění do majetku jeho vdovy Isabelly Kateřiny, po její smrti zdědila zámek její dcera Marie Alžběta, provdaná Kounicová, čímž se novozámecké panství dostalo do rukou Kouniců. Jim patřilo až do roku 1936, pak v něm ještě pár let sídlili Lichtenštejnové a po válce byl zestátněn. Jeho novým majitelem se stalo ministerstvo zahraničního obchodu, které v něm zřídilo středisko jazykové přípravy pro zahraniční studenty a zámek se tak vyhnul osudu většiny podobných objektů, které armáda nebo státní statky přivedly k totálnímu zániku. V Novém zámku, který teď nesl jméno Zámek Zahrádky, se v interiérech dochovala štuková výzdoby ze 70. let 18. století, velký sál s rodinnou galerií Kinských, zbrojnice, hvězdárna a bůhvíco ještě. Všechno to ale vzalo za své 30. ledna 2003, kdy zámek se vším všudy vyhořel.
Sv. Jan Nepomucký v zámeckém parku
Dneska, víc jak deset let po zničujícím požáru, je objekt v podstatě stále ve stavu, v jakém ho opustili hasiči. Zajímavé je, že zdálky na první pohled nejsou následky požáru vůbec vidět. Žár ohně, který beze zbytku strávil krovy i dřevenou mansardovou nástavbu, sálal přímo vzhůru a světlá fasáda tak byla ušetřena. Pohled zblízka osleplými okny dovnitř je ale dost tristní, ani se nechce věřit, že by zámek někdy mohl být obnovený. Správec objektu, kterého ven vylákal náš pohyb zachycený zřejmě bezpečnostními čidly, sice tvrdí opak – „Makáme na tom s Cílkem“, vytahoval se před námi, ale Bůh ví, jak to bude doopravdy.
Součástí zámeckého areálu je rozlehlý park, který nechal vysázet Albrecht z Valdštejna, a do kterého jsou dneska přemístěny pěkné barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Barbory, které původně zdobily dvouobloukový kamenný barokní most přes bezejmenný potok asi kilometr jižně od obce na cestě vedoucí dvoukilometrovou lipovou alejí. Důvod transferu je nasnadě, most je dneska v dost neutěšeném stavu a pilíře, na kterých sochy stávaly, se pomalu hroutí.
Mezi Holanskými rybníky
Stromořadím, kterému se tady říká Valdštejnská alej, jsme došli na silnici do Holan a po ní po chvilce k odbočce ke skalní tvrzi Jiljov, o které je sice první písemná zmínka už z roku 1388, ale jinak se toho o ní moc neví. Vypadá to dokonce, že skála, na které a kolem které byl Jiljov údajně vystavěn, byla do dnešní podoby skalního hrádku upravena až v období romantizujících úprav v okolí Nového zámku kolem roku 1820.
Kamenný most u Milčanského rybníka
Z Holan, kde jsme poobědvali v místní hospodě, jsme pokračovali po červeně značené cestě kolem Holanského a později Milčanského rybníka k celkem nezajímavým zbytkům hradu Vítkovec a dál mělkým údolím Bobřího potoka k dnes vypuštěnému Hrázskému rybníku. Soustava Holanských rybníků byla budována už od středověku a v dobách své největší slávy čítala třiadvacet vodních nádrží, dnes už je jich ale méně. Některé se po zrušení dělicích hrází spojily, na místě jiných jsou dnes jen zarostlé bažiny, což je případ právě Hrázského rybníka. Ten míval rozlohu nějakých 13 hektarů a byl rybníkem průtočným, napájeným kanálem z Bobřího potoka. Dodnes se zachovaly ve skalách vytesané kanály, kterými byla voda z něho odváděna zpátky do Bobřího potoka a dál do Milčanského rybníka, a pěkný kamenný klenutý kamenný můstek přes jeden z nich. Důmyslné dílo, které přežilo své stavitele o celá staletí…
Dělostřelecká munice v Dolanském rybníce
Největší překvapení nás ale čekalo na cestě vedoucí podél rybníka Dolanského, dnes nejspíš největšího z Holanských rybníků. Z vody, či lépe řečeno z bahna při břehu rybníka na nás vyjukly dva dělostřelecké náboje. V době, kdy hitem televizního zpravodajství byl výbuch muničního skladu ve Vrběticích, nás tenhle nález docela rozhodil. Volat policii se nám při představě mnohahodinového „podávání vysvětlení“ zrovna moc nechtělo, ale nakonec jsme ji zavolali s tím, že čekat na místě není v našich možnostech, a že jsme k dispozici na telefonu. Dopadlo to všechno dobře, policejní experti náš nález objevili a zjistili, že šlo skutečně o ostrou dělostřeleckou munici, ale nějakým způsobem deaktivovanou, takže by nám to pod rukama bouchnout nemohlo, ani kdybychom se snažili ty hilzny z vody vyzvednout. Nutno ovšem dodat, že taková pitomost nikoho z nás nenapadla ani ve snu.
Sv. Jan Nepomucký z roku 1748
Poslední zastávku na naší pouti ze Zahrádek do Stvolínek jsme si udělali u rybníka Koňského, na jehož břehu se tyčí skála zvaná Smrtka. Jméno nedostala pro svůj tvar, ale proto, že odtud byla vždy na začátku jara do vody shazována figurína Smrti. Což mimo jiné dokazuje, že lidové zvyky byly v Čechách stejné bez ohledu na to, jakým jazykem „lid“ právě hovořil. Cestou mezi rybníky Dolanským a Koňským jsme poblíž křižovatky turistické cesty se silnicí I/15 narazili na pěknou barokní sochu sv. Jana Nepomuckého. Nejznámější český mučedník stojí na podstavci s reliéfem archanděla Michaela stojícího na ďáblovi a letopočtem 1748, tedy pouhých 19 let po Janově kanonizaci bulou Benedikta XIII. ze dne 19. března 1729. Má také trochu jiné atributy, než většina českých soch vycházejících z plastiky Jana Brokoffa na Karlově mostě, namísto krucifixu drží v levé ruce emblém milostného Ježíška. Socha byla v roce 2001 hrubě poškozena vandaly, kteří ji připravili o hlavu i levou ruku s milostným emblémem. Opravy se zhostil, a pokud to já mohu posoudit, tak velice dobře, Mgr. Vladimír Žák z Chlumu u Dubé, který sochu zrestauroval v roce 2003.
Památky ve Stvolínkách – čekání na zázrak
Zchátralý kostel Všech svatých ve Stvolínkách
Cílem etapy byly Stvolínky, nevelká vesnice na silnici I/15 o necelých třech stovkách duší. Na oficiálních webových stránkách obce se zájemce dozví, že „Dnes jsou Stvolínky poklidně žijící obcí, vedle vodovodu je zde také vybudovaná kanalizace a v provozu je i pošta. Nárůst obyvatel obce dává tušit její světlou budoucnost,“ jenže my sem nepřijeli hledat světlou budoucnost, nýbrž historické památky, a jejich současným stavem se obec rozhodně pyšnit nemůže.
Počátky historie Stvolínek sahají do 12. století a dokonce se prolínají s historií Karlovarska. Z nejstarší písemné zmínka o Stvolínkách z roku 1197 vyplývá, že ves tehdy byla ve správě vladyky Hroznaty, v našich končinách uctívaného zakladatele premonstrátského kláštera Teplá. Na místě vladyckého dvorce byla pak později, nejspíš ve 14. století postavena gotická tvrz obehnaná vodním příkopem. Ta pak byla po roce 1664 přestavěna na zámek, který až do poloviny 19. století sloužil jako rezidence zdejší vrchnosti, pak v něm byl jezuitský seminář a od počátku 20. století letovisko pro děti z Litoměřic. Po válce zámek 20 let využíval Státní statek Zahrádky, od roku 1970 sloužil jako depozitář okresního muzea a archivu v České Lípě, ale v roce 1976 poškodila vichřice střechu objektu a to byl počátek jeho zkázy. Chátrající objekt byl po roce 1990 vyprázdněn, a jak to vypadá, čeká se, až spadne.
Erb na náhrobníku Anny z Kurzbachu
Doslova tragický je pak stav kostela Všech svatých. Svatostánek, postavený v gotickém slohu koncem 14. století na místě staršího dřevěného kostelíka a naposledy empírově přestavěný v roce 1811, je v havarijním stavu, zkázu se sice snaží oddálit nová střecha z roku 2003, ale je ptázka, jak dlouho a zda vůbec to bude stačit. Důvodem, proč tuhle skoro ruinu navštívit, jsou čtyři nádherné renesanční náhrobníky, zazděné v severní stěně kostela. Patřily členům rodiny Kurzbachů (Kurcpachů), majitelů Stvolínek a Ronova ve 2. polovině 16. století. Nejhezčí z nich (aspoň podle mého) je náhrobník Anny z Kurzbachu datovaný rokem 1576. Nebožka Anna má u pravé nohy erb Kurcbachů se třemi rybami nad sebou, který silně připomíná městský znak Aše. Souvislost tu ale nejspíš nebude žádná, tři ryby mělo ve znaku více rodů, kromě Kurcbachů například z Duryňska přišedší Bechyňové z Lažan a další.
Další fotky:
Loading...
Napsat komentář