Co vlastně skrývá „Archeologický
potenciál zaniklého města Čistá“?

Koncem září odvysílala Česká televize ve svém zpravodajství reportáž o archeologickém výzkumu v prostoru, kde kdysi stávalo královské horní město Lauterbach. To „kdysi“ přitom nebylo někdy před staletími, ale v době poměrně nedávné, kdy už jsem byl na světě. V centrální oblasti Slavkovského lesa, v nadmořské výšce přes 800 metrů stálo celé město neporušené ještě pár let potom, co z něho byli po druhé světové válce vyhnáni německy hovořící obyvatelé. Zbořeno bylo až někdy v roce 1949 nebo o rok později, a zbořeno bylo takříkajíc „jedním vrzem“, vojenskou akcí, jež byla zaznamenána na film, takže ji můžeme dodnes „obdivovat“. Vidíme, jak naše statečná armáda bere město šturmem a ničí je palbou infanterie, pásy tanků i ohněm šířeným plamenomety.

Plán města Lauterbach - Čistá

Lauterbach, kterému se česky říkalo Litrbachy, přitom nebylo žádnou bezvýznamnou osadou (i té by bylo škoda!), ale výstavným městem, ve kterém v polovině 19. století žilo víc jak dva tisíce obyvatel a ještě v roce 1946 tu napočítali 250 domů a nějakých jedenáct stovek lidí. Městu rozloženému na rozcestí silnic do Krásna, Sokolova a Pramenů dominoval barokní kostel sv. Archanděla Michaela, byla tu fara, radnice, škola, prostě město se vším všudy. O důvodech jeho brutálního zničení se moc nemluví, vypadá to ale, že jediným opravdivým důvodem bylo natáčení onoho nešťastného filmu s názvem „Boj o osadu“. Pachuť tragikomedie celé té věci dodává fakt, že město bylo krátce před svým zničením přejmenováno, takže pod palbou děl a pásy tanků se nehroutil nějaký německý Lauterbach, ale česká Čistá.

Kamenný ukazatel směru nad Krásnem

Archeologický výzkum zde probíhal „v rámci výzkumného záměru archeologický potenciál zaniklého města Čistá“, tak jsem se na ten potenciál zajel podívat. Přesněji řečeno zašel, poněvadž autobus z Lokte jede nejdále do Krásna, kde se stáčí k Bečovu, takže jsem musel ty zhruba čtyři kilometry dojít pěšky. Cesta to nebyla vůbec marná, zhruba v polovině jsem konečně objevil starý kamenný ukazatel směru, který jsem jednou zahlédl koutkem oka z auta. Dva a půl metru vysoký, směrem vzhůru nepatrně zúžený kamenný pilíř je z auta opravdu těžko viditelný, obrostlý mechem a lišejníky totiž splývá se stromy v pozadí, pěšího ale doslova trkne do očí. Že jde o někdejší dopravní značení je nepochybné, aspoň já o tom nepochybuji, přestože po tabulce s informačními údaji zbyly jen dírky vyvrtané v horní části pilíře.

Obnovený kříž na rozcestí nad bývalým hřbitovem

Archeologický výzkum mě popravdě řečeno hodně překvapil, lépe řečeno zklamal. Těžko říct, co jsem vlastně čekal, věřil jsem, že tam budou alespoň nějaké zbytky zdí, ale ono tam není vůbec nic. Přece když se zboří kostel, a tady byl kostel podle fotek docela veliký, tak z toho obvykle bývá pěkná fůra kamení a cihel, ale tady není vůbec nic. Sem tam v lese kámen, který nese stopy opracování, a na místě kostela asi půl metru pod zemí odkryté zbytky základů. Kam se poděly ty sutiny? Copak je odvezli? A jestli ano, tak proč a kam? Budu se na to muset někde zeptat…

Půl tisíce let staré vodní dílo Komáří rybník

Daleko víc se zachovalo z pozoruhodného systému vodních děl, vybudovaného jako přivaděč vody pro potřeby dolů v oblasti Horního Slavkova před rovným půl tisícem let v roce 1514. Jde o soustavu dvou rybníků, „Komářího“ a „Nového“, a šest kilometrů dlouhé „Puškařovské stoky“, která vodu přiváděla do oblasti Horního Slavkova. Stavěl jsem se u těch rybníků cestou z Litrbachů do Lokte, abych tu na lavičce na břehu romantického Komářího rybníka posvačil a stejně, jako dříve už mnohokrát, obdivoval krásu toho místa. Rybníky, snad proto, že jsou průtočné, ale možná i díky pravidelné údržbě, kdo ví, nejsou na rozdíl od jiných vodních děl ve Slavkovském lese zarostlé ani zabahněné a mají průzračně čistou vodu, v létě jme se v nich koupávali. Nádherně zachovaný je i systém vodních kanálů, dokonce by prý stačilo docela málo, aby to zase začalo fungovat; jestli je to blbost, tak mne nekamenujte, není to nějaká moje úvaha, to jsem jen někde četl nebo slyšel…
Jestli bych zasloužil za něco ukamenovat, tak za svojí naivitu, se kterou jsem se vydal z Litrbachů do Lokte přes Komáří Rybníky, Třídomí, Nadlesí a Dvory. Nějak jsem si neuvědomil, jak je to daleko, a místo abych šel, jak jsem měl původně v plánu, ty čtyři kiláky zpátky do Krásna na autobus, našlapal jsem těch kilometrů dvacet, domů jsem sotva dolezl a nohy mi bolely ještě tři dny potom. Došlo mi, že jestli jsem v padesáti ušel bez problémů 50 kilometrů, tak v sedmdesáti už to neujdu. No ale výlet to byl pěkný.