Povzbuzeni úspěchem naší cyklovýpravy na Manětínsko (čti předchozí referát!) jsme se dva dny poté vydali do romantické krajiny severního Plzeňska podruhé s cílem dohledat pár kamenných křížů, na které v roce 2009 z nejrůznějších důvodů nedošlo. Tak nabuzení, abychom expedici po trase dlouhé pár desítek kilometrů, realizovali na kolech, jsme ale zase nebyli, bicykly zůstaly v garáži a my jsme vesele využívali výhod motorizované jednotky. Těch křížů jsem celkem střízlivě naplánoval šest a všechny jsme také s úspěchem našli.
Křížový kámen u osady Nový Dvůr
První na cestě byl křížový kámen před osadou Nový Dvůr, ležící zhruba na půl cestě mezi Rabštejnem a Žihlí. Najít ho je celkem snadné, stojí na okraji lesa u zarostlého rybníka vpravo od silnice ještě před vrcholem strmého stoupání od mostu v Rabštejně směrem k Žihli a ze silnice je dobře vidět.
Podobné, jako v Novém Dvoře, jsou i oba křížové kameny v Žihli. První je pěkně na ráně, usazený na chodníku na nejspíš nejdůležitější žihelské ulici z centra obce k nádraží. Místní mu říkají „rytířský“, alespoň podle řidiče autobusu, se kterým jsem se dal u nádraží do řeči. Vypadá to podle něho, že „rytířské“ jsou všechny podobné kříže v okolí, dokázal jich vyjmenovat nejméně pět, ale o tom, že má přímo v Žihli ještě jeden takový, nevěděl.
Křížový kámen při zaniklé cestě ze Žihle do Pastuchovic
On o tom druhém křížovém kameni nejspíš v Žihli ví málokdo, jinak by se o něj asi obec lépe postarala. K nalezení je na okraji zaniklé úvozové cesty vedoucí kdysi od kostela k osadě Pastuchovice asi padesát metrů za zahrádkářskou kolonií. Je napůl povalený, zarostlý roštím a obklopený hromadou odpadků, méně důstojné stanoviště má snad jen kamenný kříž u kostela ve Žluticích.
Typově shodný s předchozími, ovšem na první pohled jiný je křížový kámen na rozcestí lesních cest necelé dva kilometry severovýchodně od obce Vysoká Libyně. Velice pečlivě opracované kamenné kolo o průměru zhruba půl metru s reliéfem kříže vypadá, že nebude starší než nějakých sto roků. Místní ho nejspíš považují za mnohem starší a říkají mu „Švédský kámen“, což by jaksi odkazovalo ke třicetileté válce. Zájem o něj už měli i zloději, starosta Vysoké Libyně mi vyprávěl, jak ho prý před nějakým časem našel lesmistr už připravený k odvozu, a následně kámen v zemi důkladně zabetonoval.
Bývalé cisterciácké proboštství Mariánská Týnice
Ve Vysoké Libyni se trasa naší expedice stočila zpátky k domovu, ale nejeli jsme přímo, nýbrž přes Kralovice, kde jsme chutně poobědvali na zahrádce hotelu Bílý Beránek, a následně navštívili muzeum v Mariánské Týnici. Instituce sídlí v objektu bývalého proboštství cisterciáckého kláštera v Plasích, díla to génia českého baroka Jana Blažeje Santiniho – Aichla. Dominantou areálu je poutní kostel Zvěstování Panny Marie se dvěma věžemi a zdaleka viditelnou kopulí. Areál už měl namále, zcela výjimečně nikoli „zásluhou“ komunistů, ale josefínské sekularizace. V roce 1785 došlo na zrušení kláštera v Plasích i jím spravovaného poutního místa v Mariánské Týnici a Santiniho kostel Zvěstování Panny Marie tak ztratil, pouhých osm let po svém dokončení a vysvěcení, pro církev veškerý smysl. Stavba od té doby bez údržby chátrala, až došlo k nejhoršímu – v roce 1920 se zřítila kopule kostela i s částí kleneb a osud stavby byl zpečetěn. Akce na záchranu areálu začaly sice téměř okamžitě, ale trvaly více ne osmdesát let – kopule byla nad kostelem vztyčena až v roce 2005.
Kostel, který za sekularizace přišel o veškerý mobiliář, dnes slouží hlavně jako výstavní a koncertní síň. Své stálé místo tu našly tři nádherné monumentální obrazy, které pro kostel sv. Barbory v Manětíně namaloval další z géniů českého baroka Petr Brandl, „Smrt sv. Isidora“, „Stětí sv. Barbory“ a „Zavraždění sv. Václava“. Už kvůli nim se vyplatí si do Mariánské Týnice zajet! Další působivé dílo je vystaveno v protilehlém křídle kostela vystavěného na půdorysu řeckého kříže. Je to sádrový model „Památníku dětských obětí války“ kralovické rodačky Marie Uchytilové. Významná česká sochařka a medailérka, žákyně Otakara Španiela byla mimo jiné autorkou jednokorunové mince s motivem děvčete sázejícího v pokleku lípu, kterou jsem platil větší část mého života. V oběhu byla od roku 1957 až do konce roku 1992, tedy pětatřicet let, a dodnes je považovaná za naší nejvydařenější oběžnou minci.
Na Památníku dětským obětem války pracovala Uchytilová bez nároku na jakoukoliv odměnu od konce 60. let až do své smrti v listopadu 1989. Sousoší 82 dětských postaviček není věrnou podobou lidických dětí, autorka se tomu vyhnula jednak proto, aby „srdce přeživších matek nebyla dále drásána“ a jednak proto, že chtěla, aby její dílo bylo pomníkem všem dětským obětem válečných hrůz. Originál v Lidicích jsem jaktěživ neviděl, jeho instalace tam byla dokončena až 11 let po smrti autorky v roce 2000, ale i ten model stojí za vidění.
Kříž u silnice z Hubenova do Lhotky
Na cestě z Mariánské Týnice domů jsme se zastavili ještě u dvou kamenných křížů. První jsme našli v obci Hubenov a byl to objev vskutku hodný toho jména. Měl jsem v roce fotku, na které kříž stojí na chodníku u drátěného plotu, a tak jsem koukal především po plotech a žádný kříž jsem neviděl a trknul mě do očí teprve, když mi paní, jíž jsem se ptal, lakonicky sdělila, že u něj máme zaparkované auto; majitel toho plotu už totiž vyměnil drátěné pletivo za dřevené plaňky. Posledním úlovkem toho dne byl malý zvětralý pískovcový křížek usazený na nevysokém náspu nad místní silnicí spojující Hubenov s osadou Lhotka. Byl to už (nebo teprve?) jedenadvacátý z celkem 67 kamenných křížů evidovaných v okrese Plzeň sever, z čehož mi vyplývá, že mi jich tady zbývá k dohledání ještě šestačtyřicet, a to znamená, že se do oblasti severního Plzeňska ještě budu muset podívat…
Loading...
Vendis
Co dodat? Paráda. Ten křížek před Novým Dvorem jsem ovšem přehlédl. A to jsem kolem toho rybníka brousil na letošní dovče na Rabštejně. Nezbývá než se vrátit…