Na dobré zážitky se vzpomíná rádo, a tak i my s Maruškou rádi vzpomínáme na dovolenou, kterou jsme v roce 2009 strávili v okolí „barokní perly západních Čech“ Manětína. Manětínsko si od té doby pamatujeme jako učiněný cykloturistický ráj, kde jsme se mohli po snadném zdolání mírného stoupání z Manětína přes Lipí k Libenovu donekonečna brouzdat mírně zvlněnou krajinou po cestách vroubených desítkami barokních soch a objevovat vesničky, ve kterých jako by se čas zastavil někdy v polovině minulého století. Objevili jsme tu tehdy i šestnáct kamenných křížů a křížových kamenů, a protože jsme v tomhle ohledu nabídku kraje zdaleka nevyčerpali, slíbili jsme si, že se sem ještě někdy podíváme. Na to „někdy“ došlo skoro na den přesně po pěti letech v září 2014.
Vyrazili jsme s našimi bicykly plni nadšeného očekávání, ale ouha, ono se za těch pět roků něco změnilo. Stoupání z Manětína k Libenovu nějak nabralo na délce a strmosti a ani krajina za Libenovem už není jen „mírně zvlněná“, ale zatraceně kopcovatá. Pravděpodobnější možnot, že jsem na prahu sedmdesátého roku mého života trochu zestárl a zfotrovatěl, nechám pro dnešek stranou. Spousta dalších věcí ale naštěstí zůstala tak, jak jsme si je pamatovali. V Lipí pořád ještě stojí pěkný kamenný kříž, na chátrajících lidových roubenkách v Radějově za těch pět let stihli vyměnit jen nějakých deset trámů, a před starou radějovskou stodolou pořád ještě stojí stará mlátička z továrny na zemědělské stroje Karla a Richarda Ježkových v Blansku. Také krajina je tu pořád stejně líbezná, a ani počasí nás nezklamalo – stejně jako tenkrát v roce 2009, i tentokrát jsme trefili to pravé babí léto…
Nepočítám-li ten Radějov, byla naší první zastávkou Dražeň. Nevelká ves má více než osmisetletou historii, první písemná zmínka o ní se vztahuje k roku 1193, kdy Anežka, manželka Kuny z Potvorova, darovala Dražeň plaskému klášteru. Vliv plaských cisterciáků je tu patrný dodnes, lidé tu žijí zřejmě velmi bohabojní; soudím tak podle toho, jak vzorně se starají o zdejší kapličku a drobné církenví památky. Kousek za vsí, při obecní silnici do Plání, je na nevýrazném návrší mezi dvěma vzrostlými stromy postavená pískovcová deska s reliéfem kříže a malým litinovým křížkem dodatečně zasazeným na temeni kamene. Dneska už silně zvětralý kámen je pěkně nabílený s černě zvýrazněným reliéfem, nějak jsme se nemohli shodnout, jestli je to tak dobře, nebo jestli by bylo lepší nechat ho přírodní. Jisté ovšem je, že tahle památka, stejně jako všechny další, se kterými jsme se v Draženi potkali, je živá a má zdejším lidem co říct.
Úplně jiný zážitek nám poskytlo hledání křížového kamene ve Spankově, osadě ležící vpravo od silnice spojující Hvozd s Dolní Bělou. Už ta cesta tam! Dost mizerná a navíc neustále únavně stoupající obecní silnici vedla mezi drátěnými ploty spaknovské obory, zpoza kterých se ozývalo funění, hýkání, frkání, troubení a dupot zvěře. Nejspíš to byla nějaká mírumilovná zvířata, srnci nebo daňci nebo co se tak dneska v oborách chová, ale dámské polovině naší dvoučlenné expedice tyhle zvuky moc dobře nedělaly. Spankov, kterému se tady říká Špankov a původně se jmenoval Špankovice, slouží dneska téměř výhradně k rekreaci, ve zdejších asi padesáti domech žije trvale jen sedm lidí a zbytek udržují při životě chalupáři. Pískovcové kolo s reliéfem kříže v kruhu je ukryté v hustě zarostlém úvoze zaniklé a dneska už sotva znatelné cesty vedoucí kdysi ze Spankova k asi kilometr vzdálené samotě Kostelík. Na leteckém snímku je ta cesta ještě jakž takž rozeznatelná (viz mapy.cz), v reálu je orientace podstatně složitější, ale s trochou námahy se ten kámen zarostlý v bujné (a pěkně pichlavé) vegetaci najít dá. Dobrá rada: lépe se hledá ve směru od Kostelíka ke Spankovu, kde asi 200 metrů pod osadou u památné lípy odbočuje doleva v louce vyježděná cesta, po které po asi 250 metrech dojdeme k protáhlému remízku, ve které se skrývá námi hledaný úvoz. Remízek je třeba obcházet zleva a pečlivě přitom koukat do roští…
Cestou domů z Manětína, tentokrát už s bicykly na nosiči auta, jsme to vzali přes Krsy a Polínka, což jsou vesnice ležící na druhé straně (myšleno od Manětína) silně frekventované státní silnice z Plzně do Karlových Varů. Asi na půl cestě mezi Krsy a Polínky je v horním náspu silnice usazený krásný souměrný kamenný kříž, který má na čele vyrytý kříž v kruhu a na odvrácené straně stejný kříž, akorát ve čtverci. Odmyslím-li nutnost dvakrát odbočovat z venkovské silnice na tu bláznivou autostrádu doleva, byl to taková pěkná třešnička na dortu tohohle krátkého výletu. A taky návnada na další, který jsme realizovali o dva dny později a tentokrát už bez kol.
Napsat komentář