Přes pět křížů do hlavního města Zoigl piva

Nerad to říkám, ale jsem zas o rok starší. Chtěl jsem si k narozeninám udělat radost a s pomocí Pána, který zařídil pěkné počasí, a hlavně s pomocí mé ženy Marušky, která mi ráno přistavila auto a celý den mě vozila, se to podařilo. Pokud se nám v poslední době někde líbí, je to bavorský venkov, a tak jsme zamířili opět tam. Expedice měla dva cíle: zaprvé zaokrouhlit mou sbírku kamenných křížů na tři stovky a za druhé dopřát si něco na zub v „hlavním městě Zoigl piva“ Windischeschenbachu. Nějak se nám v poslední době daří, a tak i tentokrát jsem mohl všechny jednotlivé úkoly odfajfkovat jako splněné. Ba překročené, poněvadž jsme v tom Zoigl šenku ve Windischeschenbachu zapili kříž s pořadovým číslem 303!
První dvě zastávky byly naplánované daleko před Windischeschenbachem na cestě mezi městy Waldsassen a Mitterteich. Ne ovšem na hlavní silnici (B 299), ale na okresce TIR 11 přes obce Pfaffenreuth, Zirkenreuth a Leonberg, z nichž první a třetí se mohou pochlubit pěknými kamennými kříži.

Tři kříže v Pfaffenreuthu

Pfaffenreuth má smírčí kříže hned tři a přehlédnout se skutečně nadají. Stojí v jediné skupině vedle sebe po levé straně silnice asi dvě stovky metrů před vesnicí na místě, kde dříve odbočovala silnice na Neualbenreuth; dneska je rozcestí o pár metrů dál. Ještě v roce 1971 tu byly kříže čtyři, jeden kousek dál na protilehlé straně silnice na místě, kde byl v roce 1998 vztyčen vysoký dřevěný dvojramenný kříž, naproti tomu v roce 1919 jsou v Praffenreuthu zaznamenány kříže jen dva, ke kterým se váže stará pověst o dvou děvečkách, které se tu měly navzájem zabít svými srpy (jako by si Bavoři nedovedli vymyslet jinou ságu!). Kříže nemají žádné nápisy a znamení, ze kterých by se dalo cokoli vyčíst. V mé sbírce mají čísla 299, 300 a 301, takže ať to beru zleva doprava nebo naopak, třístý je ten prostřední. Obrovský, jistě více než půltunový monolit s rozpětím ramen 115 cm má uraženou hlavu, takže na první pohled vypadá jako antonínský, a od druhých dvou se liší nejenom rozměry, ale i materiálem, je totiž vysekaný z vápence.

Smírčí kříž v Leonbergu

Leonberg se pyšní křížem jediným, který ale stojí za to vyhledat. Je to o trošku složitější než v Pfaffenreuthu, ale žádná „bojovka“. Na jihovýchodním okraji městečka odbočuje ze silnice doleva do kopečka asfaltová místní komunikace, která po pár stech metrech na vrcholu stoupání míjí dřevěnou kapličku a pěkný vodojem z roku 1916 a pokračuje dál na Grossensees. Tady je třeba odbočit doprava dolů po lesní cestě, po nějakých dvou stech metrech na člověka z přerostlé lesní vegetace pár metrů vlevo od cesty vystrčí hlavu pěkný žulový kříž. Že je to opravdu přes metr vysoký „macek“ je vidět, až když je člověk u něj, toho roští je tam opravdu dost. Kříž má nepoměrně vysokou hlavu a nesouměrná ramena a Němci k němu neuvádějí nic dalšího, než že se mu tady říká Švédský.

Kříž ve Windischeschenbachu

Poslední kříž toho dne a můj celkově tři sta třetí jsem si vyfotil ve Windischeschenbachu. Stojí u silnice na Neustadt (Neustädter Strasse) vpravo od cesty ve svahu, který je osázen lipami. Není tu dlouho, po staletí byl zazděný ve zdi stodoly při usedlosti Binnerschuster na souběžně vedoucí Hlavní třídě. V roce 1977 při demolici stodoly byl vybourán a přišel přitom o pravé rameno a po opravě byl postavený na současné místo. Kříž má na čele vysekaný reliéf, který prý představuje žemli, a na něm je vyrytý piktogram, který tak trochu připomíná dětské zobrazení dámského přirození naležato, ale to prý tkalcovský člunek. K tomu se váže stará pověst o rvačce mezi místním pekařem a tkalcem s tragickým výsledkem.

Windischeschenbach se dneska nejčastěji skloňuje jako místo nejvýznamnějšího hlubinného vrtu na světě. Smyslem vrtu, který už přesáhl hloubku devět kilometrů, je výzkum možností těžby hornin z hlubokých vrstev země. Mohutná vrtná věž s více než osmdesáti metry výšky je novou dominantou okolní krajiny, já bych se bez ní ale obešel. Celá ta legrace už stála miliardu a 300 milionů euro a nezbývá než doufat, že přinese víc užitku, než velikášské projekty u nás v Česku.

V Zoigl šenku u Weissů

Windischeschenbach je ovšem v první řadě „Hlavním městem Zoigl piva“, což se tady můžete dozvědět na každém rohu. Právo vařit pivo bylo městu uděleno v roce 1455 a týkalo se všech občanů, kteří ve Windischeschenbachu vlastnili dům s pozemek. Dodnes tu funguje deset rodin, které mají k dispozici tři Zoigl pivovary a využívají i právo prodávat pivo ve svých usedlostech. V době naší návštěvy připadl Zoigl termín na famílii Weiss, která hospodaří v usedlosti Schlosshof. Od roku 1697, jestli se dá brát erb s korunkou a tímhle letopočtem na pivním tácku vážně. Na rozdíl od běžných hospod a restaurací v Německu, které dnes ve všední dny většinou zejí prázdnotou, pokud už rovnou nezkrachovaly, tady o kunčofty nouzi nemají. My jsme měli kliku, že když jsme přišli, akorát nějací lidé odcházeli a uvolnili nám místo, jinak byly všechny stoly obsazené. Pivo bylo velice dobré, malé si s chutí dala i Maruška, a stálo euro sedmdesát, což je na německé poměry opravdu málo. Levné, a to i v přepočtu na koruny, bylo i jídlo – vynikající studená vepřová pečínka z kýty s křenovým krémem a kyselou okurkou stála čtyři eura a masa přitom bylo odhadem čtvrt kila, Maruška za necelých pět euro dostala sýrový nářez s takovou porcí, že sotva dokázala vstát od stolu. Už dlouho jsme se tak nepoměli…

Další fotky z výletu