Rudná se svými 852 metry nadmořské výšky nepatří ke krušnohorským dominantám ani náhodou, přesto však stojí za to na tenhle pidikopec vystoupit. Nedaleko odtud, nějakých tři a půl stovky metrů od zříceniny dřevěné vrcholové triangulační věže, se totiž nachází jeden z nejhezčích krušnohorských hraničních kamenů. Vyzdobený erby království českého na naší a království saského na německé straně tu na svém místě stojí už od roku 1672.
Kohoutův kříž
Východiskem k výstupu na Rudnou je železniční zastávka Potůčky. Až na vrchol Rudné jsou to z „největší vietnamské tržnice v Čechách“ necelé dva kilometry, ovšem ukrutného krpálu, nádraží má nadmořskou výšku 698 metrů. Dá se to ovšem obelstít a na Rudnou vystoupat nikoli po vertikále od nádraží přes Sluneční stráň, nýbrž oklikou nejprve po silnici údolím říčky Černé k potůčkovské papírně a dále po červeně značené cestě romantickým údolím Podleského potoka a pak táhlým, ale nepoměrně mírnějším stoupáním severním úbočím Rudné až na vrcholek. Dá to něco víc než čtyři kilometry, těch více než 150 metrů převýšení se nám pěkně „zředí“ a ještě je toho cestou dost k vidění. První pamětihodností na cestě je kousek od železničního přejezdu na okraji obce pěkný kamenný kříž s vysekaným nápisem „Vlastík 25.7.1999“. Stojí tu na místě, kde místní revírník Vlastimil Kohout dobrovolně ukončil svůj život.
Mezi pamětihodnosti nadregionálního významu se určitě brzy zařadí i papírna v Potůčkách, kam jsem dva roky jezdil kontrolovat hasicí přístroje a požární poplachové směrnice jako technik požární ochrany Západočeských papíren. Bylo to v letech 1988 a 1989, kdy bolševik u nás „vyměkl“ natolik, že jsem směl po skoro dvaceti letech v dělnických profesích „povýšit“ do technické funkce; bylo to ovšem svým způsobem ponížení, finančně jsem spadl skoro o tisícovku, a to byly tenkrát jinačí peníze než dneska. Ale to se asi nepatří, že…
Skály v údolí Podleského potoka
Cesta údolím Podleského potoka je nazývána „Kamenná“ a lidem slouží zřejmě už více než půl tisíciletí. Za svoje jméno vděčí zřejmě tomu, že dlouhá léta sloužila k dopravě kamene ze žulového lomu pod Pískovou skálou. Vede kolem osady Podlesí, kolem které byla ve středověku významná naleziště cínových a stříbrných rud, do nevelké německé pohraniční osady Halbemeile (Půlmíle). Její česká část se jmenovala Halbmeil (Rozhraní), ještě v roce 1945 zde stálo devět usedlostí, ve kterých žilo 38 lidí, dnes tady není nic. Podobně jako většina pohraničních osad byla i tahle po druhé světové válce vysídlena a v roce 1953 beze zbytku zbořena. Ze světa nenávratně zmizel i kdysi vyhlášený hostinec, k jehož provozování získal v roce 1870 koncesi známý „krušnohorský bard“ Anton Günther.
Kousek pod vrcholkem Rudné jsme u cesty narazili na starý hraniční kámen označený na temeni typickým křížkem a na čele číslicemi 6 lomeno 8. Co tady vymezoval, ví Bůh, zemská hranice mezi českým a saským územím, stanovená už v polovině 16. století, vede pěkných pár set metrů dále.
Na Rudenské hraně
Samotný vrcholek Rudné je plochý a poměrně rozlehlý, kdyby na něm nebyl ten triangl, asi bychom ho přešli bez povšimnutí. Zajímavější je to na skalnatém okraji vrcholové plošiny, odkud je místy pěkný výhled. Bohužel jen místy, jako dneska skoro všude, i tady totiž vítězí nesmyslná ochrana všeho zeleného a skrz stromy není vidět nic. V hustém stromoví zmizely i četné romantické skalní partie, které dneska můžeme obdivovat akorát na starých fotkách.
Rudná v minulosti určitě dělala svému názvu jen čest, vrcholek hory s celým svým okolím je doslova posetý pozůstatky starých důlních děl. Největší z nich „Hoffnung zu Gott“ je obehnané dřevěným žbrdlením, o které opřen může turista nahlížet do jámy vzniklé propadem staré štoly, na jejímž dně i v půli května leží zbytky sněhu.
Hraniční kámen na Rudné
Historický hraniční kámen, hlavní to cíl naší expedice, je umístěn (jak jinak) na státní hranici mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo něco víc jak 300 metrů od vrcholu Rudné. Hranice mezi Čechami a Saskem je jedna z nejstabilnějších ve střední Evropě, vytyčena byla už na začátku druhé poloviny 15. století po dlouhém a jistě ne jednoduchém handrkování mezi oběma země, které bylo ukončeno podpisem tzv. Chebské smlouvy v roce 1459. Smlouva, která byla zpečetěna svatbou mezi dcerou českého krále Jiřího z Poděbrad Zdenkou a synem saského kurfiřta Fridricha II. Albrechtem, ukončila období více než půl století trvajících válek, mezi kterými byly mimo jiných i vojenské výpravy Sasů proti husitským Čechám na jedné a husitské „spanilé jízdy“ do Saska na druhé straně.
Český lev z roku 1672
Hraniční kameny byly na česko-saské hranici umísťovány od roku 1558, ten „náš“ u Rudné je o skoro 120 let mladší. Datovaný je rokem 1672 a kromě letopočtu jsou na něm vytesané reliéfy tehdy platných zemských znaků českého království a saského kurfiřtství. Není zdaleka nejstarším hraničním kamenem na česko-saské hranici na Karlovarsku, třeba Juliusstein nedaleko Kostelní u Kraslic je o skoro 120 let starší. Určitě ale stojí za to se k němu vypravit.
K nádraží v Potůčkách sejdeme po strmě klesající a místy krkolomné cestě, lemované výstražnými tabulkami varujícími před nebezpečím bídné smrti na dně některého z četných starých důlních děl, pokud někdo z téhle cesty sejde.
Itinerář cesty: 1. Potůčky, nádraží – papírna = 1,2 km po silnici; 2. Potůčky, papírna – Rudná 2,4 km po červené; 3. Rudná – hraniční kámen a zpět = 0,7 km; 4. Rudná – Potůčky, nádraží = 1,2 km; celkem 5,5 km. Trasa je součástí dvanáctikilometrové „Horské naučné stezky Potůčky“ a opatřená informačními tabulemi a orientačními směrovkami, které jsou ovšem celkově v dost bídném stavu. Asi tudy moc lidí nechodí – jejich škoda…
[mapyczpoint mod=“map“ type=“mapycz“ name=“Hraniční kámen z roku 1672″ marker=“50.4370300N, 12.7512222E“ zoom=“11″ width=“650″ height=“400″]
Loading...
Vendis
Prima výlet Jirko! A já myslel, že z Potůčků má cenu jít jen na Jeřábí jezera…