Když jsem se před třemi týdny na cestě za starými patníky kolem Lokte radoval, že do našich končin konečně vtrhlo jaro, netušil jsem ještě, jaký obrat to počasí vezme. Další vandr jsem si naplánoval na Velký pátek, den kdy si svět připomíná ukřižování Ježíše Krista, který se letos slavil sice poněkud dříve, než bývá zvykem, už koncem března, ale přece jen týden po začátku kalendářního i astronomického jara. Za tu dobu, co jsem na světě, pamatuji ledasjaké vrtochy počasí, ale to, co nám předvádí letos, jsem ještě nezažil. Ráno se rtuť teploměru krčila dost hluboko pod nulou a než jsem opustil dům, musel jsem odhrabat asi pěticentimetrovou vrstvu čerstvě napadaného sněhu. Ani to mě ale neodradilo od prvního opravdu jarního výletu, který jsem naplánoval do Dražova.
Nevelká a dost zanedbaná zemědělská osada Dražov, v současnosti a už asi navždy administrativní součást obce Stanovice, leží na silnici z Březové přes Stanovice a Hlinky do Vodné. Dneska celkem bezvýznamná místní komunikace byla postavena v roce 1800 jako součást hlavní zemské silnice z Karlových Varů do Bečova. Dražov v té době měl za sebou už víc jak čtyřsetletou historii, první zmínka o něm je v darovací listině českého krále Václava IV. ze dne 22. prosince 1387. Dnes tady trvale bydlí 94 obyvatel, což je jen něco málo víc než třetina z 258 lidí, které tu zastihlo sčítání lidu v roce 1651. V roce 1847 už žilo v Dražově ve 118 domech 790 obyvatel a v roce 1881 jejich počet narostl až na 930 „včetně čtyř Židů“. Dražov uživil tři mlýny, školu, kam v roce 1870 chodilo 150 dětí, sbor dobrovolných hasičů s vlastní kapelou, pěvecké sdružení a v roce 1885 tu byla dokonce zřízena pobočka Raiffeisen Bank. V roce 1902 navštívil obec císař Franz Josef I., co tu ale hledal za štěstí jsem se bohužel nikde nedočetl.
Kaple sv. Víta v Dražově
Dominantou obce Dražov je barokní kaple sv. Víta. Poměrně velká a na naše poměry slušně udržovaná stavba stojící uprostřed obce na svažité návsi má dvě věžičky, nad průčelím je polygonální zvonička s cibulovou bání a nad presbytářem hranolovitá věžička s hodinami. Ke cti Dražovských je třeba říct, že hodiny ukazují správný čas a dokonce se tu zvoní (odhaduji to spíš na nějaký gong).
Erb Kouniců s letopočtem 1766
V otázce původu kaple se běžně dostupné prameny rozcházejí. Portál Památky a příroda Karlovarska uvádí, že ji v roce 1766 nechali postavit majitelé zdejšího panství Kounicové, a za pravdu jim dává kamenný reliéfní erb Kouniců s letopočtem 1766 nad vstupním portálem do kaple. V brožurce „Stanovisko“ z roku 2008 se ale píše, že peníze na stavbu kaple, rovných tisíc guldenů odkázal ve svém testamentu z roku 1756 nějaký Martin Falb a kaple se pak stavěla celé tři roky, od položení základního kamene v roce 1763 po vysvěcení v roce 1766. Pokud to někdo rozlouskne, prosím, aby mi dal vědět…
Křížový kámen v soklu presbytáře
Já jsem samozřejmě nevážil cestu do Dražova proto, abych se pátral, kdo financoval stavbu zdejšího svatostánku. Toho bych se ostatně tady na místě určitě nedopátral. Na Dražov mě nalákal náš kamarád Jarda Dietl, který tu v roce 2002 vyčenichal dva křížové kameny zasazené těsně nad zemí do soklu vnější zdi kaple. Ve stěně presbytáře je přímo v podélné ose kostela zasazená čtvercová žulová deska s vyhloubeným „zrcadlem“, ve kterém je jetelový kříž se třemi nestejně velkými rameny. V jižní stěně kaple (vpravo od průčelí) je zasazena stejně vysoká, ale o pár centimetrů užší rovněž žulová deska s vyžlabeným patriarším křížem. Pan Basler, který kámen fotil pro německý portál suehnekreuz.de, si s sebou vzal křídu a taky mu svítilo sluníčko, takže má fotky lepší než já, ale s tím už sotva co udělám.
Zasněžená cesta z Dražova do Tepličky
Byl jsem v Dražově už v sedm ráno, autobusem samozřejmě, vesnice byla jak po vymření, nikde živáčka, dokonce ani psi neštěkali. Měl jsem v plánu – kromě těch dvou křížových kamenů – sejít po staré lesní cestě do Tepličky a odtud dál pěšky přes Ležnici a Horní Slavkov do Lokte, a protože bylo docela slušně, bezvětří a skrz mlžný opar prosvítalo na východě slunko, neviděl jsem žádný důvod to měnit. Cesta nebyla moc pohodlná, úsek z Dražova do Tepličky byl krutě zdevastovaný lesáky a v kolejích vyjetých těmi jejich „lakatoši“ se nešlo právě nejlépe. Z Tepličky do Ležnice zas vede cesta podél potoka, se kterým na dvou místech ve zhruba stometrových úsecích splývá, a jeden musí dávat bacha, aby si nesmáčel boty. Les byl, hlavně pod Dražovem, plný zvěře, měl jsem tu příležitost pozorovat až patnáctičlenná stáda srnčí, naneštěstí se mi ale nikdy nepodařilo dostat se k nim na „dostřel“ fotoaparátu.
Ve Slavkově se za ten rok, co jsem tu nebyl, nic nezměnilo. Jestli se na údržbě toho, co ještě z renesančního města zbylo, nějak pracuje, tak vidět to není. Jít dál pěšky se mi už nechtělo, přece jen jsem měl od sněhu už promáčené boty, a tak jsem se rozhodl zbytek cesty absolvovat autobusem. Necelou hodinku čekání na spoj jsem strávil v nějaké místní cukrárně, kde měli docela slušné espreso za 19 a půldeci rumu za 22 korun, což asi něco vypovídá o koupěschopnosti zdejších obyvatel.
Vybydlená dražovská hospoda s Uhelným vrchem v pozadí
A na závěr jeden tip pro toho, kdo se do Dražova vydá za lepšího počasí: Západně od obce se do výšky 773 metrů nad mořem vypíná nejvyšší bod Dražovského katastru – Uhelný vrch neboli Traben. V již zmíněné brožurce „Stanovicko“ se uvádí, že se zde dolovala železná ruda, která se odtud vozila na hutě na Pilu, a také uhlí. To obsahovalo až 15% montánního vosku, který se z uhlí dostával benzolem. Továrna tu byla uvedena do provozu roku 1908 a fungovala až do roku 1924. Montánní vosk je bílý nebo žlutý, má vláknitou strukturu, taje při 72 až 77 stupních Celsia a páchne dehtem. Pro jeho značnou tvrdost se ho používá k výrobě leštících past.
Jestli někoho zajímají čísla, tak z Dražova to je lesem přes Tepličku a Ležnici 10 km, nadmořská výška Dražova je 680, Tepličky 445 a Horního Slavkova 590, z čehož mi vychází klesání 360 a stoupání 270 metrů.
Loading...
Napsat komentář