Spanilá jízda ze Žlutic do Žlutic přes Valeč

Na poslední prázdninový výlet jsme se my, co si to už můžeme dovolit, vypravili třetí den nového školního roku na sám jihovýchodní okraj Karlovarského kraje, do řídce osídlené oblasti mezi Žluticemi, Valčí a Chyší. Hlavními cíli byly křížový kámen v Jeřeni, který v mé sbírce až dosud chyběl, a teprve před dvěma lety objevený kříž v Protivci. Jeli jsme s Maruškou a Vladimírem Hlavatým na kolech a čtyřicetikilometrový okruh po velmi málo frekventovaných místních silnicích nám splnil všechno, co jsme od něho čekali. Kromě obou křížků jsme objevili několik zajímavých památek v různých stadiích rekonstrukce, prošmejdili zámecký park ve Valči, unavili se nečekaně dlouhým a strmým stoupáním mezi Lubencem a Chyší a dobře pojedli a popili v chyšském zámeckém pivovaru.
Na kola jsme nasedali ve Žluticích, kam jsme se nechali i s velocipédy dovézt autem, a odkud jsme vyrazili po trase první etapy přes Štoutov a Bošov do Valče. Krajina před námi se napohled jevila jako mírně zvlněná náhorní plošina, ve skutečnosti je ale protkaná hluboce zaříznutými údolími potoků a říček, nasměrovanými jako naschvál kolmo na naší silnici, takže si tady jeden užije hned několik pěkných sjezdů a strmých výšlapů. Žádný z nich ale nebyl tak strmý, aby nás donutil k potupnému sesednutí z kola.

Patník u silnice do Štoutova

Poprvé jsme se zapotili ve stoupání z údolí říčky Velká Trasovka, kterým vede železniční trať do Bochova. Asi v půlce kopce mě slézt s kola a vyhrabat z batohu foťák donutil zajímavý patník s dost už nezřetelnými vytesanými písmeny AL a letopočtem 1896. Co vlastně ta písmena znamenají (a jestli jsem je vůbec správně rozluštil), jsem nikde nevyčetl; popravdě řečeno jsem se o to ani moc nesnažil a patník jsem vzal jako milý pozdrav z předminulého století.

Trojboká kaplička před Štoutovem

První lidmi osídlenou osadou, na kterou jsme na cestě narazili, byl Štoutov. Ještě před vjezdem do obce, na rozcestí, kde doleva odbočuje silnice k Čichalovu, je docela pěkně opravená trojboká kaplička a na druhé straně silnice litinový kříž na kamenném soklu, na němž je vytesáno, že ho tady „Zur Ehre Gottes“ v roce 1860 nechal postavit Franz Fritchka ze Štoutova čp. 1.

Kostel Všech svatých v bývalém Vakově (foto z roku 2010)

Nedaleko odtud, na plochém návrší nad Štoutovem na místě dnes už zaniklé osady Vakov, stojí kostel Všech svatých. Patří k nejstarším na Karlovarsku, první písemné doklady o něm pocházejí z roku 1375. Ve středověku sloužil jako filiální kostel děkanského chrámu sv. Petra a Pavla ve Žluticích a zvláštního významu nabyl v první polovině 16. století, kdy kraj pod Vladařem zasáhla vlna reformace a kostel Všech svatých zůstal široko daleko jediný, který sloužil katolíkům. Důkladně vystavěný kamenný kostel posloužil častokrát i jako pevnost, do které se místní utíkali v dobách, kdy krajem táhly loupeživé hordy. Přežil i zánik obce Vakov v první polovině 17. století a sloužil pak – a dodnes slouží jako hřbitovní kostel pro okolní vsi. Po druhé světové válce a vyhnání Němců kostel Všech svatých postupně chátral a před rokem 2000 už byl blízko totálního zániku. Šindelová střešní krytina úplně zničená, omítky opadané až na zdivo, vytlučená okna a kompletně vykradený inventář. Po roce 2000 se začalo s opravou, kostel dostal novou střechu, ale vyhráno ještě zdaleka nemá.

Jinak Štoutov jako takový ani nestojí za řeč. Malá zemědělská obec zažila největší rozkvět za první republiky, v roce 1921 tu napočítali 102 lidí v 19 domech, dneska tu evidují devět adres a 11 trvale žijících obyvatel. Do primetimu všech televizí se Štoutov dostal asi měsíc před naší cestou, a to kvůli brutální vraždě mladé ženy, kterou našli v tratolišti krve svlečenou jen do trička a s roztřískanou hlavou.

Na cestě k Valči

Ze Štoutova jsme jeli přes Mokrou a Nové Teplice do Bošova, kde jsme bez úhony překonali frekventovanou silnici Karlovy Vary – Praha, a pokračovali dál přes Vrbici do Valče, kde jsme si udělali malý piknik v zámeckém parku. Ten patříval mezi nejkrásnější barokní zahrady v Čechách a neublížila mu ani pozdější úprava na park přírodní s řadou vzácných stromů. Průvodce uvádí například soliterní liliovník tulipánokvětý, platan javorolistý, tureckou lístku, korkovník amurský nebo zmarličník japonský, rozeznat, který je který, jsme se ani nesnažili, ale pěkné jsou všechny…

Skleník v zámecké zahradě

Pozoruhodnou stavbou, běžným návštěvníkům parku bohužel nepřístupnou, je zahraní skleník. Jeho konstrukci z ocele a litiny vyrobila v roce 1894 vídeňská firma Hönisch. Měl tři oddělení – studený (8-10°) skleník, kde kvetly azalky, fuchsie, různé druhy primulí a chryzantém a podobné kytky, teplý skleník, kde se udržovala teplota kolem 18° a rostly v něm různé druhy kaktusů, kapradin, tulipánů, hyacintů a v zavěšených košících omamně vonící orchideje, a konečně palmový skleník, ve kterém přezimovaly palmy, které byly přes léto rozmístěny v zámku a před zámkem. Chloubou skleníku byla obrovská, dvě stě let stará palma Chamaerops a ohromný pětimetrový kaktus Cereus giganteus. Dnes bychom je tu hledali marně, všechny ty kytky totiž v zimě 1943 umrzly, protože zahradník zemřel a nikdo jiný nezatopil.

Kopie Braunových soch v zámeckém parku

Ozdobou zámeckého parku bývala početná kolekce plastik z dílny Matyáše Bernarda Brauna, druhá největší v Čechách. Osmadvacet pískovcových soch, představujících alegorie lidských vlastností či postavy a výjevy z řecké mytologie, bylo odtud v roce 1976 po ničivém požáru zámku odvezeno do lapidária kláštera v Kladrubech a na jejich místo byly postaveny kopie z umělého kamene. Docela věrné kopie, pro laika k nerozeznání, však jich taky odtud bylo v prosinci 2003 a v lednu 2004 ukradeno hned sedm – Marnivost,  Lstivost, Skromnost, Filozofie, Básnictví, Polyhymnia a sousoší Dionýsos a Persefona.

Braunův svatý Vojtěch na "morovém" sloupu Nejsvětější trojice

Originály Braunových soch jsou k vidění na barokním kostele Nejsvětější trojice stojícím vně zámeckého areálu před hlavní bránou do parku. Kostel, který byl  postavený v první čtvrtině 18. století podle plánů italského architekta Giovanni Antonia Biano Rossy, byl v letech 2009 až 11 nákladně opraven včetně restaurování sochařské výzdoby, která se sem vrátila z kladrubského depozitáře. V průčelí kostela nad hlavním vchodem je socha Panny Marie s Ježíškem a po stranách na rozích kostela jsou sochy svatého Josefa a Vavřince. Před kostelem stojí nádherný „morový“ sloup Nejsvětější Trojice, který byl podle návrhu architekta Františka Maxmiliána Kaňky realizován v letech 1727 – 28 rovněž v dílně Matyáše Bernarda Brauna. Spodní část díla zdobí sochy zemských patronů sv. Ludmily, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa, ve střední části jsou plastiky Panny Marie, sv. Víta, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého a nad nimi Svatá Trojice Boha Otce, syna Ježíše Krista a Ducha svatého v podobě holubice.

Farní kostel Narození sv. Jana Křtitele ve Valči

Další pozoruhodný kostel stojí pod zámkem na náměstí ve Valči. První svatostánek tady byl postavený už někdy v polovině 13. století. V průběhu staletí byl několikrát přestavěn, naposledy v letech 1694 – 96 podle plánů italského stavitele Franceska Barelliho. V roce 1708 byla ke kostelu přistavěna nová hranolová věž s neobvyklým dřevěným zastřešením.

Křížový kámen v Jeřeni

Ve Valči by se určitě dalo strávit mnoho hodin, nabízí se tady prohlídka zámku, kostela Nejsvětější trojice či nedávno založeného místního muzea, určitě se sem ještě někdy vypravíme. Tentokrát jsme měli jiné cíle, a tak jsme volky nevolky museli dál. První z těch cílů byl hned v první vesnici za Valčí ve směru na Lubenec, která nese pěkné české jméno jméno Jeřeň (německy se jmenovala Girschen). V mrňavé osadě s necelou dvacítkou stavení a sedmi trvale žijícími obyvateli se hned u silnice na terásce nad cestou nachází miniaturní zahrádka obrostlá břečťanem a v ní je usazený poměrně vysoký a úzký žulový kámen, který má v horní části vydlabaný řecký kříž.

Z Jeřeně jsme pokračovali přes Kostrčany, Nahořečice a Libyni, kde nám vlídná paní půjčila klíče od kostela, který díky několika místním nadšencům a sponzorům prožívá své zmrtvýchvstání, Lubence. Tady jsme odolali pokušení dát si na zahrádce místní „cukrárny“ pivo (hlavně proto, že před domem stála policejní patrola), a pokračovali dál na Žlutice. Z Lubence do Žlutic vede železnice, a tak jsem tak nějak samozřejmě předpokládal, že se to obejde bez velkých stoupání. Bohužel jsem se přepočítal! Kdyby mě napadlo mrknout se na mapy.cz, věděl bych, že na prvních třech kilometrech nastoupáme víc jak 150 metrů. Navíc už bylo zase vedro jak v peci, takže jsme se nahoru vyplížili na pokraji zhroucení a po dalších třech kilometrech – tentokrát už sjezdu – do Chyše jsme s povděkem přijali pohostinství, které nám (ovšemže za peníze) nabízela zámecká pivovarská restaurace.

Smírčí kříž u Božích muk před Protivcem

Poslední únavné stoupání nás potkalo za Chyší, když jsme odbočili na Protivec, kde jsou evidovány tři kamenné kříže. Dva z nich jsme s Maruškou navštívili už v lednu 2009, třetí byl v té době nezvěstný a znovuobjevený byl až v roce 2010. Tři čtvrtě metru vysoký křížek s uraženými rameny je dneska opět usazen jako jeden ze čtyř sloupků kolem obnovených Božích muk kousek před Protivcem. Byla to taková pěkná tečka za naším výletem. Zbývajících asi šest kilometrů do Žlutic už uběhlo jako voda.

Další fotky z výletu

[mapyczpoint mod=“map“ type=“mapycz“ name=“Valeč“ marker=“50.1741281N, 13.2506769E“ zoom=“11″ width=“650″ height=“400″]