Někdy se to schumelí tak, že člověk ví přesně, kde křížek hledat, má ho na dosah ruky, a přesto odchází s prázdnou. Nám se to stalo v září 2010, když jsme s Martinem courali okolo Chebu. V Podhradu jsme se potěšili malebnou skupinkou sedmi kamenných křížů ve slepé uličce s příznačným názvem „Ke křížům“, osmý, stojící nedaleko odtud za železniční tratí, jsme ale nenašli, přestože jsme byli pár metrů od něho. Kříž stojí zarostlý v trnitém roští o rozloze sice jen pár desítek čtverečných metrů, ale hustém tak, že je ve vegetačním období bez mačety neproniknutelné a neprůhledné. Takže jsme měli důvod, jet do Podhradu podruhé.
To „podruhé“ nastalo až po půldruhém roce ve středu 28. března, kdy jsme se vypravili na první jarní výlet roku 2012. Objezdili jsme toho víc – začali jsme v Aši, kde jsme se seznámili se znalcem kamenných křížů panem Vítem a prohlédli si muzeum s výstavou fotek smírčích křížů od Standy Wiesera. Do mé sbírky taky přibyl pěkný novodobý „Pamětní kříž Víta soukeníka“, který vysekal náš kamarád Jarda Dietl se svým bratrem. Kříž, který má na čele vysekaný zahloubený reliéf postřihovačských nůžek, je umístěn v interiéru muzea na podestě schodiště do 1. patra.
Do Aše jsme ale jeli hlavně kvůli železnici – lokálky na Karlovarsku jsou totiž letos mým tématem pro Promenádu. Železniční trať z Chebu do Aše patří u nás k nejstarším, provoz na ní byl zahájen už v roce 1865. Z původního vybavení trati se toho v Aši moc nezachovalo, honosné nádraží, zvané původně „Bavorské“, neboť dráha dál pokračovala do Bavor, bylo v roce 1968 zbořeno a nahrazeno celkem ohyzdnou moderní budovou. Roztomilou památkou na zlatý věk železnic v Aši je původní kilometrovník nějakých dvě stě metrů od nádraží ve směru do Chebu. Pečlivě nabílený kamenný patník má z obou stran vytesané a černou barvou na bílém podkladu zvýrazněné číslo 27 a pod ním údaj „von Eger“. Na celé trati se zachovaly jen dva takové kameny, druhý je na dvacátém kilometru nějakých osm set metrů od železniční stanice Hazlov ve směru na Aš.
Kříž v Podhradu, kde jsme se zastavili na zpáteční cestě, jsme objevili bez problémů. Roští bez listí bylo dobře skrz naskrz průhledné, takže jsme viděli, kde se krčí, o něco horší bylo dostat se k němu, protože trny na rozdíl od listí neopadávají. Ale nakonec jsme to s Martinem zvládli a seznam mých restů je zase o jednu položku menší.
Pokud někoho zajímá, kolik že přibylo křížů v mé sbírce od 8. září 2011, kdy jsem tady oslavoval dvoustý, tak může počítat se mnou: Ještě v září to bylo sedm křížů v Kadani, v říjnu po jednom v Lubech, Kostelní Bříze a Rudolci, v listopadu v osadě Pirka u Teplé, Dřenicích, Hájích a ve Waldsassen, na Pánské jízdě dva v Růžové a po jednom v Brtníkách, Vlčí Hoře, Velkém Šenově, u Srbské Kamenice a Schwedenkreuz u osady Saalendorf v Sasku, a v prosinci šest křížů při adventním výletě do Neualbenreuthu, takže do konce roku 2011 to dává 27 kousků. „Pamětní kříž Víta soukeníka“ má v mé sbírce pořadové číslo 228 a kříž v Podhradu 229.
[mapyczpoint mod=“map“ type=“mapycz“ name=“Smírčí kříž v Podhradu“ marker=“50.0555953N, 12.3961247E“ zoom=“11″ width=“650″ height=“400″]
vendis
Na jaře je třeba začít z ostra. A vidím, že jsi zlákal další duši na objevování starých příběhů vepsaných do kamene! Tak ať vám to chlapi letos přibejvá 🙂