Umazávání restů na Chebsku
aneb přes Dřenici a Svatý Kříž do Waldsassen

Nejenom na „rodném“ Sokolovsku, ale i v sousedním okrese Cheb je několik křížků, které jsem na svých četných cestách buď minul nebo nenašel. Dva z nich jsem si mohl „odfajfkovat“ v neděli 6. listopadu během „rodinného“ výletu do Bavor. Po čtyřech víkendech, které jsem strávil většinou sám, neboť má žena vydělávala peníze, jsme se tentokrát na cestu vydali oba, a aby nám to lépe utíkalo, vzali jsme s sebou Martina. To je – pro ty, kdo ho ještě neznají, Maruščin pětiletý vnuk, velký rozumbrada, kterého jde jen velmi těžko odehnat od fotografování. Ostatně sami se přesvědčíte. 

Martin a smírčí kříž v Dřenici

Jeli jsme autem, oblečení „městsky“, protože hlavním cílem byla návštěva klášterního kostela ve Waldsassen, kříže byly na cestě tentokrát „navíc“.K prvnímu jsme zajeli do Dřenic – mohutný půldruhametrový žulový kříž tady stojí u zdi kolem kostela sv. Oldřicha a musí doslova trknout každého, kdo jde kolem. Problém je v tom, že jen tak „kolem“ nikdo nechodí, Dřenice leží na břehu jesenické přehradní nádrže a silnice, která přes vesnici vedla do Jesenice, končí ve vodě. Ve vodě zmizel po napuštění přehrady i smírčí kříž, který se opět vynořil až v roce 1990, kdy byla hladina vody v přehradní nádrži dočasně snížená.Díky nemalému úsilí lidiček ze Společnosti pro výzkum kamenných křížů byl za pomoci autojeřábu vyzdvižen na břeh a po opravě postaven na současné místo (dokumentární fotky z akce jsou ve Sborníku SPVKK 2010).

Martin a kříž ve svatokřížském lese

Moc práce nalézt ho nedá ani další z mohutných kamenných křížů Chebska, v katalogu uváděný v katastru obce Háje. Ve skutečnosti je k nalezení nedaleko osady Svatý Kříž, což je dneska jedno obrovské vietnamské tržiště na silnici z Chebu do Waldsassen, zatímco Háje leží na silnici z Chebu do Hrozňatova. Kříž s dneska už velmi málo zřetelným kruhovým symbolem na čele se taky nedá přehlédnout, stojí v řídkém lese kousek od státní silnice do Bavor u lesní cesty odbočující na okraji obce za benzínovým čerpadlem doprava.
Hlavním cílem naší cesty do Waldsassen měla být návštěva klášterního kostela a knihovny, z obojího ale nakonec sešlo. Knihovna totiž je od prvního listopadu zpřístupněná vždycky jen na dvě hodiny odpoledne, a tak jsme si museli její návštěvu odříct. Světově proslulá knihovna vybudovaná v letech 1689 až 1726 sloužila zdejším cisterciákům jen něco přes sto let, v roce 1803 totiž klášter postihla sekularizace, které padlo za oběť i devatenáct tisíc knih. Současný knižní fond, asi dvě tisícovky svazků, je majetkem státu, který sem byl zapůjčen v 60. letech 20. století. Knihovna je ovšem navštěvovaná nikoli kvůli knihám, ale kvůli nádherně vyzdobenému interiéru, kterému vévodí vyřezávané sochy nejvýznamnějšího waldsassenského sochaře Karla Stilpa. Ze dřeva vyřezávané figury představující alegorické formy lidské pýchy které nesou galerii kolem dokola celého sálu.
Moc jsme si neužili ani v kostele, protože tam právě probíhala nějaká zřejmě velice zásadní bohoslužba a byl neuvěřitelně natřískaný věřícími. Když pak bohoslužba skončila a ty stovky – a možná tisíce lidí pomalu vyšly ven, bylo už v kostele zhasnuto a řádili tam dělníci, kteří chystali pódium a sedačky na odpolední koncert. Jinak ten kostel určitě stojí za návštěvu, kterou si může dopřát i našinec, neboť Němci ještě Bohu jistě nelibý zvyk vybírat v kostelích vstupné nezavedli.
Imposantní barokní chrám vystavěli v letech 1689 až 1704 pražský architekt Abraham Leuthner a bratři Georg a Christoph Dientzenhoferové. Vysvěcen byl 30. listopadu 1704 jako klášterní kostel, od sekularizace v roce 1803 pak fungoval jako farní kostel obce Waldsassen. V roce 1969 pak byl Pavlem VI. povýšen na papežskou „Baziliku minor“. Co to v praxi znamená, není nám bezvěrcům bohužel dost jasné.

Svatý Jan Nepomucký na náměstí před bazilikou

Waldsassen je pěkným příkladem toho, jak by to mohlo vypadat dejme tomu v Teplé, kdyby nebylo poválečného vyhnání Němců a následné čtyřicetileté vlády komančů v Československu. Vzorně udržovanou baziliku obklopuje shluk stejně vzorně udržovaných historických budov kláštera, který byl v roce 1863 osídlen řeholnicemi řádu cisterciáků z Landshutu a v roce 1925 povýšen na opatství. Návštěvníků sem musí přicházet víc, než si dovedeme představit, ve městečku kolem je dobře dvacítka hotelů a restaurací, deset kaváren, tři pizzerie, desítka levnějších hospod a pivnic a uživí se tady i plejáda menších obchodů se vším možným artiklem. Spolupráce českých a německých umělců z dob stavby zdejší baziliky má zřejmě nějaké pokračování, na náměstíčku před bazilikou je kašna s Janem Nepomuckým na mostě, cedulka s názvem díla je v češtině, autor tam ale bohužel uvedený není.
Co jsme ušetřili na vstupném do klášterní knihovny se nám pak podařilo probendit v místním Zoiglschänku. To je taky fenomén, za kterým se vyplatí si sem zajet. Zoigl je pivo s víc jak šestisetletou tradicí, které se vaří výhradně v privátních, nanejvýš obecních pivovarech. Když jsem se s tím setkal poprvé, před dobře dvaceti lety ve Windischeschenbachu, vyprávěli nám tam, zoigl smí vařit jen někdo, kdo vlastní něco, čemu se snad v češtině říkalo „právo várečné“, a že ten svůj produkt smí čepovat a prodávat jedině ve své hospodě, kde zase nesmí čepovat a prodávat žádné jiné pivo. Když mu dojde, zavře prý a jde vařit novou dávku…
Dneska to asi nebude platit tak úplně doslova, zoigl, který jsme si dali ve Waldsassen, se nevaří v té hospodě, kde ho čepují, ale v komunálním pivovaru v Mitterteichu, jehož symbol – šesticípou hvězdici s iniciálami ZB jsme viděli i na jiných knajpách ve městě. Pravda ale je, že v té naší žádné jiné pivo neměli, jen ten zoigl. Technologicky je to „přírodně zakalený spodně kvašený ležák“, který se vaří z vody, ječmenného sladu, chmele a pivních kvasnic. Má říz a docela sílu – dal jsem si druhé a rázem mi ztěžkly nohy…

Martin a kříž ve Waldsassen

Ve Waldsassen je taky pěkný kamenný kříž, který jsme nemohli vynechat. Je postavený až na konci města při silnici na Mitterteich na místě, kde doprava odbočuje cesta zvaná Kondrauer Quellenweg a taky se nedá přehlédnout – více než půl druhého metru vysoký a v ramenou metr široký kříž je vysekaný z bílého mramoru a doslova trkne do očí každého, kdo jede kolem. 

Více o pivu zvaném Zoigl

Více o kříži ve Waldsassen

Další fotky z výletu