Osou Karlovarského kraje je třetí největší česká řeka Ohře. Putujeme-li podél jejího toku z Karlových Varů přes starobylá města Loket, Sokolov, Kynšperk a Cheb dále k pramenům řeky do Německa, dojdeme do kraje, který je se západočeskými lázněmi úzce spjatý, přestože se to moc nepropaguje a málokdo to ví.
Opuštěný kamenolom pod vrcholem Grosser Waldsteinu
Řeka Ohře pramení asi sedmdesát kilometrů od našich hranic na severozápadním úbočí nejvyšší hory bavorských Smrčin Schneebergu. Na začátku své více než tři sta kilometrů dlouhé pouti protéká širokým údolím, lemovaným z obou stran mohutnými masivy hor. Na pravém břehu říčky, která ještě netuší svou budoucí sílu, vyčnívá do nadmořské výšky 1051 metrů mohutný Schneeberg se svým o málo nižším „bratříčkem“ Rudolfsteinem, korunovaným rozeklanými skalisky. Na levém břehu pak se vypíná o něco nižší, ale snad ještě mohutnější hřeben s 877 metrů vysokým vrcholem Grosser Waldsteinu na jihozápadě a 797 metrů vysokým Epprechtsteinem na severovýchodě. Několik kilometrů dlouhý zalesněný masiv je na řadě míst zjizven zdaleka viditelnými skalnatými stěnami, které zde nevytvořila matička příroda ale lidé.
Ano, jsme v oblasti, která byla po několik staletí známá jako zdroj jednoho z nejkvalitnějších stavebních materiálů novodobé historie. Epprechtsteinská žula, ještě před první světovou válkou známá také jako žula Herkulova (Herkules Granit), je dodnes světoznámým pojmem. Světle žlutá dvojslídná žula, pocházející z období svrchního karbonu z doby před více než třemi sty miliony roků, se tady, na svazích Epprechtsteinu těžila už ve středověku. Nejprve pilné ruce zdejších kameníků zpracovaly materiál, vystupující nad povrch země, a od počátku 19. století, kdy volně stojících skalisek už bylo pomálu, se za kamením pustili do hlubin hory. Během následující stovky let bylo v oblasti Epprechtsteinu otevřeno víc než dvacet kamenolomů.
Kamenný labyrint Epprechtstein
Kámen, který se v nich těžil, měl vynikající kvality a vyvážel se doslova do celého světa. Na stavby z epprechtsteinské žuly se tak dnes dá narazit na příklad v Curychu, Bruselu, Rotterdamu nebo Rejkjavíku, v Bagdádu či Káhiře, v Buenos Aires, Montevideu, Havaně, Clevelandu, Cincinati, Chicagu a dalších světových metropolích. K nejznámějším stavbám na světě, na kterých byly použity sloupy z epprechtsteinské žuly, patří vedle více než 60 metrů vysokého Vítězného sloupu v Berlíně také – a tady jsme u toho spojení Epprechtsteinu a západočeských lázní – kolonády v Karlových Varech a Mariánských Lázních.
Přímo učebnicovou ukázkou kvality epprechtsteinské žuly je karlovarská Mlýnská kolonáda, kterou geniální český architekt Josef Zítek dokončil v roce 1882. Plochou střechu této více než 130 metrů dlouhé stavby nese sto čtyřiadvacet korintských sloupů, každý z jediného kusu kamene a jeden jako druhý!
Těžba a zpracování kamene byly svého času v oblasti pod Epprechtsteinem dominantním oborem, který ke konci 19. století zaměstnával každého druhého dospělého muže. Po částečném útlumu těžby v prvních desetiletích 20. století přišla ve 30. letech další konjunktura, ale po druhé světové válce nastal s rozvojem nových stavebních materiálů a technologií postupný úpadek.
V současné době je už většina kamenolomů v oblasti Smrčin definitivně uzavřená a ponechaná přírodě, aby si s nimi poradila, jak umí. Příroda naštěstí není člověk, takže opravdu umí, a tak dala v opuštěných a z větší části zatopených kamenolomech vzniknout celé řadě biotopů. Přírodovědce tu těší zajímavá společenstva mechů, lišejníků a kapradin, jiné zas pestrá paleta živočichů od rozličného hmyzu přes obojživelníky, hady a netopýry až k drobným savcům a samozřejmě ptákům. Na své si tady přijdou i mineralogové, kteří zde nalézají zejména krystaly živců, křemene a slídy.
Staletá sláva epprechtsteinské žuly však není a asi jen tak nebude zapomenuta. Připomíná ji naučná stezka, kterou zřídilo město Kirchenlamitz, a která zájemce provede po šesti z někdejších dvaceti kamenolomů a poskytne přehršli zajímavostí s nimi spojených. Návštěvník se tady dozví, že poctivé řemeslo kamenické bylo odjakživa řemeslem krajně obtížným a navíc velice nezdravým. Úrazy, a to i smrtelné, byly hlavně při odstřelech a následné manipulaci s obrovskými bloky kamene na denním pořádku a většina kameníků navíc v prašném pracovním prostředí trpěla silikózou. Ta byla mezi nimi tak častá, že si vysloužila jméno nemoc kameníků, německy Steinhauerkrankheit.
Korunou epprechtsteinské naučné stezky je kamenný labyrint, svérázné umělecké dílo, které v návštěvníkovi zanechá hluboký dojem. Čtverec o straně 34 metry, sestavený ze 180 žulových kvádrů velkých pomalu jako železniční vagon, je unikátním pomníkem někdejší světové slávy epprechtsteinské žuly. Navazuje na tisíciletou tradici labyrintů, sahající až k mýtickému krétskému králi Mínóovi, který si nechal od věhlasného athénského sochaře Daidala postavit labyrint jako vězení pro svého nevlastního syna Mínotaura, krvelačného netvora s lidským tělem a býčí hlavou.
Návštěvník se zde rovněž může zamyslet nad do kamene vytesanými myšlenkami řady slavných lidí o labyrintech. Že „Přímo se nedojde moc daleko,“ věděl už Antoine se Saint-Exupéry, a také Carl Gustav Jung soudil, že „Nejpřímější cesta k cíli je oklika“.
Času na přemýšlení o běhu světa i sám o sobě má návštěvník epprechtsteinského labyrintu habaděj. Cesta pravoúhle zalomenými uličkami mezi mohutnými bloky kamene od vchodu do středu labyrintu, kterému vévodí pětimetrový obelisk, má čtyři stovky metrů a nedá se nikde zkrátit (leda přelézáním bloků, což není vůbec snadné).
Kameníci odtud odešli uprostřed rozdělané práce
Za návštěvu určitě stojí i alespoň jeden z mnoha opuštěných kamenolomů. Ten, který jsme si vybrali, vypadal, že byl opuštěný uprostřed pilné práce. Na manipulačních prostorech ležely bloky kamene připravené k transportu, některé dokonce z jedné či více stran opracované a dokonce vyleštěné. Tak trochu to připomínalo kamenolomy na Velikonočním ostrově s nedokončenými sochami moai – ne že bychom tam už někdy byli, známe to jen z knížek. Také pohled shora do vytěžené jámy, zatopené průzračně čistou vodou a obrostlé bujnou vegetací, je zážitkem, který srdce romantika nenechá v klidu.
A všude okolo nám příroda dává na vědomí, že tím nejlepším sochařem je právě ona. Podél cesty objevujeme jedno za druhým solitérní skaliska, která připomínají tu třírohý Napoleonův klobouk, onde Velrybu a jinde zase obrovský Čertův stůl. A kromě těch, které si lidé pojmenovali, je tu spousta bezejmenných skal, které po vás chtějí jen jediné – abyste si je pojmenovali tak, jak vám vaše fantazie káže.
Další fotky z oblasti Epprechtstein
Článek byl psán pro deník PRÁVO, kde vyšel v pátek 4. listopadu 2011 v poněkud zkrácené verzi.
Loading...
vendis
…Až jsem se zastyděl, kolik toho nevím o kolonádě, kolem které jsem tolik let chodil… A zavzpomínal na prima výlet k prameni Ohře!