Kytička na hrobě Karla Šrámka aneb dva důvody, proč se vydat v říjnu do Lubů

Předpověď počasí věštila na polovinu října pěkné počasí, a tak jsem se v sobotu vydal do Lubů. Městečko rozložené v sedle oddělujícím od sebe masivy Krušných hor a Smrčin je všeobecně známé výrobou hudebních nástrojů, pro sběratele kamenných křížů je ale především spojeno s osobností Karla Šrámka, který na zdejším hřbitově sní svůj věčný sen.

Slunečnice z Lokte na hrobě Karla Šrámka v Lubech

Na jméno Karla Šrámka musí dříve či později, a spíš dříve, než později, narazit každý, kdo se jen trochu dotkne tématiky kamenných, nebo chcete-li smírčích křížů. Musel to být zvláštní člověk, podobných po světě moc neběhá. Nebylo mu dopřáno dlouhého života, zemřel ve věku 57 let, dílo, které po sobě zanechal, by přitom naplnilo život stoletého. Ostatně přečtěte si, co o Karlu Šrámkovi napsal pan Jaroslav Vít; jeho článek najdete ve fotogalerii za tímto příspěvkem.
Do Lubů jsem se v půli října vydal hlavně proto, abych v tom dušičkovém čase položil kytičku na hrob Karla Šrámka. Jestli existuje posmrtný život a on se na to díval, mohlo ho potěšit, že jsem tu kytičku ustřihl před naším domem v Lokti, kde Šrámek jeden čas rovněž (i když jen krátce) žil. Byl to jeden z posledních květů slunečnice, který nám vykvetl, následující den všechno pomrzlo.
Luby v roce 2011 se snaží pokračovat v tradici onoho slavného „města houslařů“ Schönbachu, do kterého si jel Karel Šrámek v roce 1927 pro nevěstu. Tehdy tu bývalo (jak uvádí pan Vít) čtyřiašedesát podniků na výrobu hudebních nástrojů, dnes je tu sice jen jediný, zato prý ale největší výrobce strunných hudebních nástrojů v Evropě Strunal (aspoň se tak pyšní na svých webových stránkách).
Na náměstí jsem potkal pána, který se mi svěřil, že v Lubech kdysi dávno žil a teď se sem přijel po třiceti letech podívat, a že to město vůbec nemůže poznat, jak se tu všechno změnilo. Neříkal, zda k lepšímu či horšímu, ale když se tak jeden v Lubech rozhlédne a na všechny světové strany kolem sebe vidí paneláky, dokáže si představit, kolik pěkných domů muselo tomuhle moru ustoupit…

Plastika houslaře od karlovarského sochaře Hugo Uhera

Budování socialismu naštěstí neodnesl kostel sv. Ondřeje, který tu začali stavět koncem 12. století, ani známá plastika houslaře. Dílo karlovarského sochaře Hugo Uhera (m.j. autora prý nejkrásnějšího pomník Ludwiga van Beethovena na světě, který stojí v Karlových Varech  v parku u hotelu Richmond), poválečné „vyrovnávání účtů“ přežilo bez úhony, sochař sám takové štěstí neměl. Umělec, který stál celý život mimo jakékoliv politické dění, doplatil na to, že se v roce 1923 oženil s Angel Eberhardovou, dcerou ze staré karlovarské rodiny, a co čert nechtěl, sestřenicí neblaze proslulého karlovarského knihkupce Karla Hermanna Franka, velkého nacisty a posledního vládce Protektorátu Čechy a Morava. V červnu 1945 byl Uher v rámci honu na Frankovy příbuzné zatčen a po strastiplném pobytu v koncentračním táboře v Nové Roli převezen do věznice na Pankráci, kde v prosinci téhož roku zemřel.
Hledání kříže v Opatově
Kromě v jádru gotického kostela a barokního „morového“ sloupu se v Lubech dochoval i středověký smírčí kříž, a to byl druhý důvod mé návštěvy tady. Dočetl jsem se, že křížek původně stával u polní cesty, která zkracovala oblouk silnice z Lubů do Opatova, kde ho nakreslil i Šrámek, po válce byl dlouho nezvěstný a znovunalezený byl až v roce 2001 „na jižním okraji obce u rybníčku“ a následně postaven „východně od obce v porostu dřevin na okraji pastviny jižně od silnice“. Údajů dost na to, aby nalezení křížku, který je ještě ke všemu zakreslený na mapě, bylo hračkou. Ale ouha, hledání zase tak snadné nebylo.

Smírčí kříž v těžko prostupném "pralese" mezi Luby a Opatovem

Mapy jsem s sebou měl dokonce dvě, moje smůla ale byla v tom, že jsem se držel té špatné. Na mapě KČT č. 1 Ašsko a Chebsko, kterou jsem vzal do ruky jako první, je totiž smírčí kříž zakreslený jižně od silnice až za osadou Opatov, takže jsem začal až tam. S očima na šťopkách jsem došel snad dva kilometry za vesnici, prošmejdil veškerý porost podél silnice a remízky vpravo od ní až do míst, kde cesta v táhlé serpentině klesá do údolí potoka Zadní Liboc – a nic…
Teprve když jsem se zklamaný a lehce nakvašený vracel zpátky, napadlo mě zastavit se na kus řeči ve statku na kraji osady. Majitel, muž zhruba mého věku, za domem štípal dříví a poté, co jsme si vyměnili křesťanská pozdravení a pár nadávek na ty darebáky, co nám dneska vládnou, mi prozradil to, co mi mohlo být jasné, kdybych jako první vzal do ruky mapu KČT č. 3 Krušné hory – Kraslicko. Na ní je totiž kříž zakreslený vpravo od silnice zhruba v jedné třetině cesty z Lubů do Opatova! Tam jsem ho taky našel, i když ani tentokrát ne bez obtíží. Prodírat se okrajem pastviny na její vnější straně nebyl žádný med, více či méně pichlavé roští rostlo až k ohradníku, který byl naštěstí bez proudu. Než mi došlo, že lepší by bylo ty dráty přelézt a kráčet si jako pán po spaseném pažitu, byl jsem docela zdrápaný. Křížek jsem našel právě v okamžiku, kdy jsem si říkal, že už to vzdám, že takhle daleko od silnice být nemůže.  Vykoukl na mě skrytý mezi stromy a křovím a já si gratuloval k tomu, že je půlka října – v době plné vegetace bych asi tenhle pokus zapsal mezi nevydařené…
Další fotky z Lubů.