Za vůní železa, kouře a vodní páry

Pokud je mezi čtenáři těchto řádek někdo, kdo se narodil v posledním roce největší světové války a prožil dětství v blízkosti většího nádraží, bude asi stejně jako já dodnes trpět steskem po těch starých zlatých časech parní železnice. Pravdou je, že to, co se dneska na kolejích pohybuje, je většinou rychlejší, pohodlnější a čistější než vlaky našeho dětství, ve kterých byl cestující na nepohodlné dřevěné lavici neustále zasypáván sazemi. Pravdou ale také je, že každému, kdo to zažil, se dodnes stýská po oné nezaměnitelné směsici vůní oleje, kouře a vodní páry. A tak, jakmile se někde objeví oznámení, že semhle či támhle přijede „nostalgický“ parní vláček, o diváky nemá nouze. Bohužel je těch příležitostí u nás stále méně a méně…

Putování za úzkokolejnými železnicemi na saské straně Krušných hor

Za párou do Saska Chce-li se milovník parních lokomotiv nabažit do sytosti, udělá nejlíp, když za nimi vycestuje někam do zahraničí. Jsou totiž země, kde mají naprosto opačné „starosti“ než u nás, kde, jak to vypadá, je největším problémem státem štědře dotovaných drah zůvodnit, proč musí tu či onu trať zrušit nebo aspoň na ni omezit provoz. Jsou země, kde ještě parou tažené lokálky supí po tratích, které byly na sklonku 19. století považovány za divy techniky. A nejsou ty pohádkové země zase tak daleko, na kole jste tam co by dup. Zemí zaslíbenou parním železnicím je saská část Krušných hor. Úzkokolejných drah tu bylo během „zlatého“ věku železnice před více než sto lety postavena celá řada, do našich časů přežily čtyři. Pod nejvyšší vrchol Krušných hor Královnou mezi nimi je nesporně železnička z Cranzahlu do nejvýše položeného města Německa Oberwiesenthalu na úpatí nejvyšši hory Saska Fichtelbergu (odtud Fichtelbergbahn). Na první pohled titěrné parní lokomotivky, vyrobené na přelomu 40. a 50. let v tehdejším Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz), a pestře pomalované vagonky s povykujícími turisty na otevřených plošinách tu patří ke koloritu všednich i svátečních dnů v zimě i v létě. Není tomu ovšem tak dávno, co stejné lokomotivy po trati o rozchodu 750 mm a délce 17,3 km s převýšením 240 m tahaly na speciálních podvozcích velké vagony s uhlím či stavebním materiálem. Na druhé straně Fichtelbergu, směrem na Aue, můžete objevit stopy další, v roce 1971 zrušené úzkokolejky, která od roku 1890 spojovala Grünstädtel s Rittersgrünem. V Rittersgrünu po jejím zrušení zřídili muzeum, kde jsou pietně uchovávána nejenom všelijaká drážní zařízení, ale i půl sta kolejovych vozidel včetně dvou funkčních parních lokomotiv. Trať „superlativů“ ve Vogtlandu Další dvě úzkokolejky zasahují do naší oblasti jen okrajově. Na východním okraji Krušných hor na hranicích s Vogtlandem je v provozu železnice spojující městečka Schönheide a Stützengrün. Pouhé čtyři kilometry dlouhá trať je zbytkem vůbec první saské úzkokolejky z Wilkau-Hasslau do Carlsfeldu. Kdysi více než 40 km dlouhá dráha, jejíž první úsek byl dán do provozu už v roce 1881, byla známá jako „Trať superlativů“ (Bahnlinie der Superlative), ale před zrušením v 70. letech ji to nezachránilo. Na západním konci Krušných hor zas leží pod Cínovcem městečko Kurort Kipsdorf, konečná stanice železnice z Freitalu u Drážďan. Vede údolím řeky Weisseritz, na 26 kilometrech překonává výškový rozdíl 351 metrů, je na ní 40 mostů a v Kipsdorfu vůbec největší nádražní budova v celém Německu (na úzkokolejných tratích pochopitelně).

Perla v údolí Přísečnice

Opravdovou perlou, krajinově nejkrásnější mezi krušnohorskými úzkokolejkami, byla dráha, která od roku 1892 vedla z Wolkensteinu údolím Přísečnice do Jöhstadtu na českých hranicích. Železnice vedoucí kouzelnou krajinou hlubokých lesů, čistých horských říček a rozervaných skalnatých údolí dostala od vlády NDR v roce 1982 „červenou“, byla slovy odborné terminologie „uvedena do klidu“ a v roce 1984 rozebrána a vymazána z mapy. Ten „klid“ v údolí Přísečnice trval něco víc než 15 roků, ale k potěše všech fandů železnic nebyl věčný. Krátce po sjednocení Německa se v roce 1992 ustavilo zájmové sdružení „Pressnitztalbahn“ které si dalo za úkol tuto dráhu postavit znovu. A to se také v úseku ze Steinbachu do Jöhstadtu ve dvou etapách podařilo. V sobotu 19. srpna posledního roku 20. století propukla v celém údolí obrovská sláva. Jejími osm kilometrů od sebe vzdálenými centry byly konečné stanice staronové dráhy, městečka Steinbach a Jöhstadt. Každou celou hodinu odtud vyjížděly oběma směry vláčky tažené parními lokomotivami, z nichž nejmladší byla vyrobena v roce 1913 a nejstarší z těchto „babiček“ byl sto a jeden rok. Vlaky se skládaly z vagonů, které byly zakoupeny pro vozový park Saské královské železnice před 1. světovou válkou, a také personál byl vystrojen do uniforem, které okouzlovaly naše prababičky.

Za železnicí na kole

Dvě nejkrásnější železnice centrálního Krušnohoří, Fichtelbergbahn a Pressnitztalbahn se dají na kole vcelku pohodlně zvládnout za jediný den. My jsme zvolili jako východisko obec Loučná pod Klínovcem, kde jsme nechali auto a na kolech přejeli přes hraniční přechod pro pěší a cyklisty do Oberwiesenthalu. U nádraží (je vidět už z české strany) začíná (cyklo)turistická stezka „Bimmelbahn“, která vede v podstatě pořád podél kolejí až do vesnice Kretscham-Rothensehma s „Cheopsovou pyramidou“ (viz samostatná kapitola této stránky). Odtud jsme se vydali po modré značce přes 898 metrů vysoký vrch Bärenstein s pěknou rozhlednou do stejnojmenného městečka a odtud po málo frekventovaných silničkách a polních cestách přes Kühberg, Brettmühle a Grumbach do Steinbachu. Osm kilometrů údolím Přísečnice podél trati ze Steinbachu do Jöhstadtu patří k nejkrásnějším cestám v Krušných horách, takže vám ani nepřijde, že jedete pořád do kopce. Nepříjemné je potom velice strmé (zaplať Bůh krátké) stoupání od konečné zastávky železnice do centra městečka, zato pak na hraniční přechod Jöhstadt – Černý Potok a přes Kovářskou zpátky do Loučné k autu to je pořád víceméně dolů.

Praktické informace na cestu
Trasa má zhruba 75 kilometrů, k orientaci nám velmi dobře posloužila turistická mapa Krušné hory (GKP Praha 1976,Pressnitztalbahn na ní ale není).
Hraniční přechody Loučná – Oberwiesenthal i Jöhstadt – Černý Potok jsou pouze pro pěší a cykloturisty, tedy bezobslužné a otevřené nepřetržitě, cestovní pas je ovšem nutný. Fichtelbergbahn je v provozu jako turistická trať denně a vláčků si tady užijete až až. Jízdní řád a hromady prospektů jsou na nádraží v Oberwiesenthalu k dispozici grátis.
Loni v létě zprovozněná Pressnitztalbahn byla v provozu jen o svátcích a vypadá to, že podobně tomu bude i v roce 2001. Jízdní řád a další podrobnosti najdete na internetové stránce http://www.pressnitztalbahn.de.

Typickou barvou vody v krušnohorských říčkách je černá a proto se také na saské straně říká každému potoku „Schwarzwasser“. Do údolí Přísečnice, které se tu samozřejmě jmenuje „Schwarzwassertal“ jsme se dostali údolím tohoto bezejmenného potůčku, cestou, která byla označená jako „Schwarzwassertalweg“.

Sasové jsou národ, který si váží nejenom přírody, kterou dostali od pánaboha, ale i práce, kterou na turistických cestách udělali jejich předkové. Tato směrovka na „Tetřeví cestě“, vedoucí z údolí Přísečnice na krušnohorský hřeben, by u nás asi nepřežila týden.

Po téměř 10 letech práce mnoha stovek nadšenců byl v létě roku 2000 zprovozněn nejkrásnější úsek zrušené úzkokolejky ze Steinbachu do Jöhstadtu. Na snímku je parní vlak, který zahájil provoz na znovuotevřené železnici.

Tento článek poprvé vyšel v časopise Cykloturistika 5/2001